Vánoční příběh

Ne o dárcích, ale o hledání.

Bylo to ještě předtím, než jsem poznala Perlyho.

Tehdy jsem se sama vydala napříč celou Srí Lankou do Anuradhapury.

Měla jsem jediný cíl.

Najít Hvězdnou bránu.

Místo opředené legendami, o kterém se říká, že dodnes nikdo přesně neví, k čemu sloužilo. Někdo v něm vidí jen nádhernou kamennou řezbu. Jiný mapu vesmíru. Další symbolickou bránu do jiného světa.

Nevím.

Ale věděla jsem, že ji chci vidět na vlastní oči.

Cesta nebyla krátká.

Vlakem.

Autobusem.

Přes půl Srí Lanky.

A když jsem konečně dorazila, zjistila jsem, že najít ji není vůbec jednoduché.

Žádné velké cedule.

Žádné davy ukazující správný směr.

Jen nenápadná šipka schovaná za obrovskou skálou.

Přes den tam bylo hodně lidí.

Také několik mladých průvodců.

Každý mi ochotně začal vyprávět... ale vlastně všichni říkali úplně to samé. Naučené věty. Letopočty. Život Buddhy odříkaný téměř zpaměti.

Poslouchala jsem.

Ale něco mi chybělo.

Odpoledne návštěvníci pomalu odešli.

Najednou tam bylo ticho.

Sedla jsem si ke Hvězdné bráně a jen tak zůstala sedět.

Dlouho.

Pozorovala kamenné reliéfy.

Meditovala.

Naslouchala tomu zvláštnímu klidu.

Po chvíli ke mně přišel starší pán.

Nenabízel průvodcovské služby.

Nespěchal.

Jen si přisedl.

Začali jsme si povídat.

Neříkal naučené fráze.

Vyprávěl mi legendy, které slýchal od svých předků.

Co si o tom místě myslí on.

Co v něm cítí.

Proč se sem rád vrací.

Najednou jsem měla pocit, že neposlouchám výklad.

Poslouchám Srí Lanku.

Povídali jsme si skoro hodinu.

Bylo to jedno z nejkrásnějších odpolední, jaká jsem tam zažila.

Když odcházel, věděla jsem, že to ještě neskončilo.

Toužila jsem vidět Hvězdnou bránu ještě jednou.

V noci.

Jenže to nebylo vůbec jednoduché.

Areál už hlídala policie.

Byla tma.

Vysvětlovala jsem, proč se tam chci vrátit.

Možná si mysleli, že jsem trochu blázen.

Nakonec se nade mnou slitovali.

A asi čtyři strážníci mě doprovodili zpátky.

Dodnes se musím usmát při představě, jak malá Češka kráčí noční Anuradhapurou v doprovodu čtyř policistů jen proto, že se chce ještě jednou podívat na starý kámen.

A pak jsem ji znovu uviděla.

Osvětlenou.

V naprostém tichu.

Bez davů.

Jen ona... a noc.

Říká se, že na Štědrý den se otevírají poklady.

Já jsem tehdy žádný zlatý poklad nenašla.

Ale otevřelo se mi něco mnohem cennějšího.

Cesta hluboko do duše Srí Lanky.

A možná i trochu do té vlastní.

Protože některá místa si člověk neodnáší na fotografiích.

Nosí je už navždy v sobě.