Učitelka Sinhálštiny

Kdysi jsem si s nadšením řekla, že když už na Srí Lance trávím tolik času, konečně se pořádně naučím sinhálsky.

Jenže kde vzít učitele?

Nakonec jsem se domluvila s naší dvanáctiletou sousedkou. Byla nadšená. Já také. Představovala jsem si milou hodinku povídání, pár slovíček, trochu smíchu…

Druhý den se u dveří ozvalo zaklepání.

Otevřela jsem a málem jsem vyprskla smíchy.

Přede mnou nestála malá holka odvedle. Přede mnou stála paní učitelka.

Vlasy pečlivě učesané, na sobě sváteční oblečení. V jedné ruce sešit a penál. V druhé… rákoska.

Ano. Skutečná rákoska.

Vešla dovnitř s tak vážným výrazem, že jsem pochopila, že legrace končí. Sedla si, narovnala záda a autoritativně pronesla:
"Začínáme."

Poctivě jsem opakovala prvních pět slovíček. Pochválila mě, kývla hlavou a řekla:
"Teď překlad."

Podala mi větu v sinhálštině.

Po chvíli luštění jsem na ni nejistě koukala.

Přeložila mi ji.

"Jsem chudá dívka, bydlím na ulici a nemám co jíst."

Zůstala jsem na ni koukat.

"Prosím tě… a kdy přesně tuhle větu použiju?"

Čekala jsem něco jako:
Dobrý den.
Kde je autobusové nádraží?
Kolik stojí kokos?

Ale ne.

První životně důležitá věta, kterou jsem se učila, byla, že jsem bezdomovec.

Moje malá učitelka se tvářila naprosto vážně. Zřejmě šlo o velmi důležitou lekci z učebnice.

A já si v duchu představovala, jak jednou přijedu na letiště, usměju se na imigračního úředníka a místo pozdravu slavnostně oznámím:

"Jsem chudá dívka, bydlím na ulici a nemám co jíst."

Od té chvíle jsem pochopila dvě věci.

Za prvé – děti berou roli učitele neuvěřitelně vážně.

A za druhé – při učení cizího jazyka je dobré si nejdřív ověřit, co vlastně říkáte.

Dodnes nevím, jestli jsem se tehdy naučila sinhálsky.

Ale na svou první hodinu s dvanáctiletou paní učitelkou, se sešitem, penálem a rákoskou, nezapomenu nikdy.