Tak tudy taky ne

Na Srí Lance začalo několik dní před odjezdem našich turistů vytrvale pršet.

Nejdřív jsme si říkali, že to přejde. Jenže nepřecházelo.

Řeky se den ode dne zvedaly a my začali sledovat zprávy i hladinu vody skoro častěji než předpověď počasí.

Nakonec jsme se rozhodli naše hosty od oceánu evakuovat dříve.

A bylo to za pět minut dvanáct.

Do Polonnaruwy už se totiž autem vůbec nedalo projet. Most byl pod vodou.

Nezbylo než všechny i s kufry nacpat do vlaku.

Na druhé straně neprůjezdného mostu už čekal Perly. Turisty vyzvedl, odvezl je k ubytování a společně jsme doufali, že ráno bude situace lepší.

Nebyla.

Vyrazili jsme za svítání směrem na Negombo.

Cesta, která běžně trvá několik hodin, se proměnila v celodenní dobrodružství.

Každou chvíli jsme objížděli další zatopený most. Kličkovali jsme po vedlejších silnicích, občas i po polních cestách, protože jinudy to prostě nešlo.

Navigace už dávno rezignovala.

Ke každému mostu jsme přijeli s nadějí.

A odjížděli se slovy:
"Tak tudy taky ne."

Když jsme se konečně přiblížili k Negombu, krajina se změnila v jedno obrovské jezero.

Kde bývala pole, byla voda.

Kde bývaly příkopy, byla voda.

A kde bývala silnice... tam byla taky voda.

Náš minibus statečně klopýtal po silnici, kterou jsme spíš tušili než viděli.

Do hotelu jsme dorazili až za soumraku.

Turisté byli po celém dni unavení a hladoví.

"Aspoň horký čaj," zaznělo.

Tak jsme oblékli pláštěnky a vydali se brodit do nedaleké restaurace.

Ta byla kupodivu otevřená.

Jen stoly už stály ve vodě.

Objednali jsme jídlo i čaj.

A právě když jsme začali jíst, vypadla elektřina.

V tu chvíli už nám to připadalo skoro normální.

S plnými žaludky jsme se šťastně vrátili do hotelu.

Jenže nás čekalo další překvapení.

Někteří turisté nechali kufry na podlaze.

A mezitím se voda dostala i do pokojů.

Kufry se spokojeně koupaly.

Hotel neměl patro.

A my jsme si řekli, že pokud voda ještě trochu stoupne, budeme se koupat také.

Takže místo spánku jsme uprostřed noci začali shánět jiné ubytování.

Nakonec jsme našli malý hotel.

Čtyři lidi jsme doslova nacpali do jednoho pokoje v prvním patře.

Nikomu to nevadilo.

V tu chvíli byla postel v suchu větší luxus než pětihvězdičkový resort.

Do rána jsme sušili kufry, boty i oblečení.

Nad ránem turisté odjeli na letiště.

A víte, co se stalo?

Jakmile za nimi zapadly dveře auta...

...vysvitlo slunce.

Jako by si počasí řeklo:
"Dobře, představení skončilo."

Voda během několika hodin odtekla.

A já?

Já jsem se šla vykoupat.

Do hotelového bazénu.

Po tom všem mi totiž připadalo jako ten nejklidnější kus vody na celé Srí Lance.

Od té doby, když se mě někdo zeptá, jestli je práce průvodce jen o památkách a krásných plážích, usměju se.

Někdy totiž neprovádíte po památkách.

Někdy řídíte evakuaci, hledáte objížďky, stěhujete kufry ze zatopených pokojů, sháníte ubytování uprostřed noci… a večer jste rádi, že si můžete dát obyčejný horký čaj.

A právě tyhle chvíle si nakonec lidé pamatují nejvíc.