Svět zúžený na pár pravidel

Covidové období bylo zvláštní. Svět se zúžil na pár pravidel, která se měnila skoro ze dne na den. Přijela jsem na Srí Lanku v době covidu jako neočkovaná, a bylo jasné, že to nebude běžná cesta.

Měla jsem povinnou čtrnáctidenní izolaci. Člověk by si pod tím představil prázdný pokoj, zavřené dveře a ticho. Jenže realita byla úplně jiná.

Můj tehdejší přítel mi domluvil ubytování u svého strýce. A to nebyl žádný hotelový pokoj – spíš malý ráj uprostřed tropů. Dům obklopený zelení, teplo, klid, a hned vedle bazén, který se třpytil jako by se mě snažil přesvědčit, že žádná pandemie vlastně neexistuje.

A izolace? Ta se tam začala rozpadat už po prvních dnech. Lidé z vesnice přišli "jen na chvíli", sedli si venku, udržovali odstup, pak přinesli ovoce. A najednou jsem zjistila, že jsem sice oficiálně v izolaci, ale v praxi sedím uprostřed života celé vesnice. Jako by to slovo "izolace" mělo v tomhle místě úplně jiný význam.

A pak přišel ten den. Seděli jsme venku, smáli jsme se, vzduch byl těžký teplem a vlhkostí a všechno působilo až neuvěřitelně normálně.

V tom se objevil mladý muž. "Jdu vás testovat," oznámil klidně. Na chvíli nastalo ticho, ale jen takové to krátké, spíš překvapené než vystrašené. A pak někdo jen tak mimochodem řekl: "Tak si přisedni."

A on si opravdu přisedl. Bez velkých řečí. Normálně s námi začal jíst, mluvit, smát se, jako by to byl další člen naší malé improvizované společnosti. Asi po hodině se podíval na hodinky. Jako by si teprve teď vzpomněl, proč vlastně přišel. "Mám testy. Nestíhám další zastávky," řekl trochu omluvně.

A tak se pomalu zvedl. Začal si oblékat ochranné oblečení – pláštěnku, holínky, roušku – a celý ten obraz působil najednou až absurdně. Jako by se realita převlékala do jiné role.

Když už byl připravený, podíval se na mě. "Bude to jen chvilka," řekl. Já jen tak mezi řečí poznamenala, že mě trochu bolí nos, a ať je opatrný. A on – v té zvláštní směsi soustředění a nervozity – mi rukou, která se lehce třásla, jemně přiložil testovací tyčinku ke kraji nosu.

Byl to úplně malý okamžik. Ale v té chvíli v něm bylo všechno – covid, strach, absurdita celé situace. A když odešel, vesnice tam ještě chvíli seděla, jako by se vlastně nic nestalo.

A možná ani nestalo – jen se svět na okamžik zastavil, aby si uvědomil, jak zvláštně může někdy fungovat.