Muži kteří vynášejí horu na svých ramenou

Adam's Peak.

Pro mnoho lidí je to posvátná hora.

Místo, kam tisíce poutníků stoupají, aby nahoře přivítali východ slunce.

Většina z nás vidí jen cestu.

Schody.

Chrám na vrcholu.

Krásný výhled.

Ale málokdo si uvědomí, že aby tam všechno fungovalo, musí někdo tu horu každý den zásobovat.

Každá láhev vody.

Každý pytel rýže.

Každý kus vybavení.

Každá věc, kterou nahoře potřebují, musí někdo vynést po těch nekonečných schodech.

Na vlastní záda.

Na vlastní ramena.

Viděla jsem muže, kteří nesli těžké barely, velké pytle nebo zásoby pro stánky a obchody vysoko v horách.

Šli pomalu.

Krok za krokem.

Bez velkých slov.

Jen s neuvěřitelnou vytrvalostí.

Za jeden výstup dostanou přibližně 5000 rupií.

Pro někoho z Evropy možná částka, která nevypadá velká.

Asi kolem 350 korun.

Ale tady to znamená skutečnou práci.

Hodiny námahy.

Kilometry schodů.

Bolest zad.

A především obrovskou fyzickou sílu.

Když jsem je pozorovala, přemýšlela jsem, kolikrát projdou tuto cestu za život.

Kolikrát vystoupají nahoru, zatímco my turisté jdeme jednou.

My se zastavujeme kvůli fotografii.

Oni nesou náklad.

My obdivujeme krásu hory.

Oni jsou jednou z věcí, díky kterým ji můžeme zažít.

Možná největší příběhy Srí Lanky nejsou vždy ukryté v chrámech nebo starých kamenech.

Někdy jdou po schodech před námi.

S pytlem na rameni.

S potem na čele.

A s tichou hrdostí člověka, který dělá svou práci.

Děkuji všem těmto lidem.

Protože díky nim mohou ostatní vystoupat až na vrchol.