Sušička

Jak jsem vezla na Srí Lanku sušičku. A skoro i infarkt.

Určitě si teď říkáte: "Proč člověk táhne přes půl světa sušičku na ovoce?"

Odpověď je naprosto logická.

Protože všechno, co na Srí Lance nechám sušit na sluníčku, dřív nebo později objeví opice. A opice mají jednoduché životní motto: Co je moje, to je moje. Co je tvoje, to je taky moje.

A aby toho nebylo málo, vezla jsem ještě jeden opravdu cenný náklad – Gin, nádherný dárek pro Perlyho od Katky a Michala.

Sušičku jsem rozdělila na dvě části. Motor s elektronikou jsem vezla v příručním batohu, protože tomu jsem věřila nejvíc. Plata putovala do odbaveného kufru. Zabalila jsem je opravdu pečlivě – mezi oblečení a další měkké věci. Byla jsem přesvědčená, že jim nemůže vůbec nic stát.

Po příletu na Srí Lanku jsem Perlymu hned říkala:

"Prosím tě, až pojedeš na letiště, vezmi z domu ještě jednu tašku. Přeložíme do ní Gin i sušičku, ať můžeme domů jet místním autobusem – tím naším oblíbeným hrkačem – úplně v klidu."

Všechno jsme po příjezdu pečlivě přerovnali do speciálního batohu, několikrát zkontrolovali a s pocitem, že máme vše perfektně připravené, jsme byli naprosto spokojení.

Jenže...

Než jsme odjeli do Polonnaruwy, potřebovala jsem si v Colombu vyřídit vízum na dalších šest měsíců.

Úřad? Lidí asi tak půl Srí Lanky.

Naštěstí Evropané měli vlastní patro, takže jsem si říkala, že to bude rychlé.

Ha ha ha.

U vstupu byla bezpečnostní kontrola jako na letišti. Jeden pás na batohy, jeden rám na lidi... a jedna jediná paní, která měla obsluhovat úplně všechno.

Před rámem se tvořila fronta, každou chvíli pípalo zeleně nebo červeně - to bylo lidem jedno, lidé se tlačili dovnitř, paní nestíhala...

...a na druhé straně pásu se mezitím hromadily batohy.

Jenže na konci pásu nebyla žádná zábrana.

Takže když batoh dojel až na konec, prostě spadl.

A pak přišel náš okamžik.

Náš batoh dojel až na konec pásu...

...na chvilku se zastavil...

...a pak se s pořádným BÁC! zřítil přímo na zem.

Perly v tu chvíli úplně zbledl.

Vždyť uvnitř byl Gin. A taky sušička.

Rozběhl se k paní a spustil takovou přednášku, že na konci pásu by možná nebylo špatné mít zábranu, protože lidé občas převážejí i něco jiného než trička a ponožky.

Perly byl na pokraji infarktu... a paní se jen po srílansku usmívala tím svým tradičním klidným stylem: "No a co?"

Já jsem mezitím otevřela batoh.

Nejdřív Gin - ani škrábnutí. Katko, Michale... váš dárek přežil bez jediné újmy.

Pak jsem zkontrolovala sušičku. Jedno plato svou oběť přineslo -prasklo.

Tak až se mě někdo zeptá, proč vozím přes půl světa sušičku na ovoce, odpovím jednoduše:

"Protože opice mi ovoce sežerou. Ale jak jsem zjistila, ještě větší nebezpečí než opice představuje bezpečnostní kontrola na imigračním úřadě v Colombu."

Naštěstí to odneslo jen jedno plato. Gin přežil, motor sušičky taky, takže letos mají opice smůlu.