Sugar?

Na Srí Lance má čaj jednu zvláštní superschopnost: ignoruje všechny tvé životní volby. Začíná to nevinně. Po dlouhém horkém dni dorazíte někam, kde se na stole objeví klasické srílanské pohostinné kouzlo – čaj.

Usměv, konvička, a otázka, která zní jako formalita: "Sugar?"

A tady přichází ta evropská část příběhu. "No sugar, please," řekneš jasně. S úsměvem. Věcně. Věříš, že jsi byl pochopen.

O minutu později to zopakuješ pro jistotu, protože už jsi jednou zažil, že "no sugar" se někdy překládá jako "lehce sladký".

"Really, no sugar. I mean it." A pak ještě jednou, když vidíš podezřele připravenou lžičku cukru v pohotovosti: "No sugar at all, please."

V tu chvíli by člověk čekal, že se realita přizpůsobí. Čaj dorazí. A je to jako kdyby někdo v cukrárně vyhrál jackpot. První doušek: sladký. Druhý doušek: ještě sladší. Třetí doušek: začneš přemýšlet, jestli jsi si omylem neobjednal tekutý dezert.

A pak to začneš zkoumat. "Kolik cukru tam je?" ptáš se opatrně. A někdo v kuchyni jen mávne rukou stylem: "Normal."

Jenže "normal" na Srí Lance je zhruba čtyři lžičky cukru na jeden šálek, i když jsi třikrát zdůraznil, že nechceš ani krystal.

Největší komedie ale nastává ve chvíli, kdy se snažíš příště předejít katastrofě.

"No sugar. No sugar. NO sugar," říkáš pomalu, skoro jako bys učil dítě anglicky. A oni přikývnou s takovou jistotou, že máš pocit vítězství.

O pět minut později přijde čaj. A je sladký tak, že by se dal použít jako sirup na palačinky… i na palačinky sousedního stolu.

A ty už jen sedíš, směješ se a chápeš jedno: Na Sri Lanka se neptáš, kolik chceš cukru.

Tam se cukr prostě rozhodne, kolik ho potřebuješ k životu.