Strýček

Měla jsem naivní představu. Prostě budu bydlet se svým přítelem. Co by se na tom mohlo pokazit?

Ukázalo se, že úplně všechno.

Můj přítel měl totiž strýčka. A ne ledajakého. Strýček vlastnil několik hotelů a byl hlavou rodinného impéria, které fungovalo soudržností, za kterou by se nemusela stydět ani italská mafie. Oni tomu říkali club. Já bych tomu spíš říkala rodinné ministerstvo pro kontrolu všeho živého.

Byla doba po covidu. Hotely zely prázdnotou. A já udělala osudovou chybu – dovolila jsem si bydlet někde úplně jinde. To se evidentně nedělá.

Najednou jsem měla pocit, že o mém životě ví víc lidí než já sama. Kdy vstávám, kam jedu, co jím, s kým mluvím... Kdyby mě hledala CIA, stačilo by zavolat strýčkově rodině.

Vrchol přišel jedné noci.

Strýčkův syn – pravděpodobně povzbuzený odvahou v tekuté podobě – vjel bez pozvání na dvůr a demonstrativně tam udělal tak velké kolečko autem, že by podle něj šlo vytyčit nové okresní hranice. Během několika minut se z poklidného večera stal akční film. Z ničeho nic se objevilo asi dvacet mužů. Létaly lahve, padaly rány, někdo vytáhl nůž, někdo židli, někdo jen velmi hlasitý názor. Uprostřed všeho – maminka.

Pak přijela policie. V duchu evropských zkušeností jsem čekala vyšetřování, výslechy, zajištění důkazů... Kdepak. Policisté všechny seřadili, pronesli něco ve stylu: "Tak děti, příště se nezlobte." A bylo hotovo. Když už jsem si myslela, že mě nic nepřekvapí, jeden z policistů se na mě usmál a téměř přátelsky se zeptal: "A nechcete strýčkovi přispět na jeho hotel? Teď je po covidu těžká doba..."

V tu chvíli jsem si říkala, že buď jsem omylem vstoupila do televizní komedie, nebo se mi přehřálo slunce nad hlavou. Jen jsem se usmála a odpověděla: "Ještě jednou podobný nápad a příště přijedu s právníkem." Od té doby nastal překvapivý klid.

Nedávno jsem se procházela po pláži – to už bez přítele - kolem jednoho ze strýčkových hotelů. Strýček mě z dálky zahlédl a v domnění, že přicházejí turisté, vystřelil z recepce rychlostí olympijského sprintera. Úsměv od ucha k uchu, ruce připravené vítat hosty.

Pak mě poznal. Úsměv zmizel rychleji než zmrzlina na srílanském slunci. Bez jediného slova se otočil na podpatku a stejně rychle zmizel zpátky do hotelu.

A já jsem si uvědomila jednu krásnou věc. Po všech těch letech jsem se zřejmě stala jediným turistou na Srí Lance, před kterým utíká majitel hotelu.