Sousedka

Každý můj návrat na Srí Lanku má stejný začátek – nejdřív zachránit zahradu. Květiny už na mě koukaly skoro uraženě, takže dostaly pořádnou dávku vody i péče. Jenže jsem brzy zjistila, že dnešní zahradničení nebude jen tak obyčejné.

Na Srí Lance totiž bílý člověk nikdy nepracuje o samotě. Vždycky má publikum. Zatímco jsem poctivě zalévala záhony, koutkem oka jsem zahlédla pohyb u plotu. Škvírou mezi prkny na mě zcela nenápadně vykukovalo jedno jediné oko. Majitelka oka byla schovaná tak dokonale, že z ní nebylo vidět vůbec nic jiného. Jen ta obrovská zvědavost.

Dělaly jsme obě, že o sobě nevíme.

Já zalévala.

Oko sledovalo.

Já zalévala dál.

Oko pořád sledovalo.

Po několika minutách jsem usoudila, že když už je paní tak věrnou divačkou mé zahradnické show, zaslouží si malou odměnu.

Nenápadně jsem zvedla hadici o pár centimetrů výš...

V tu chvíli oko zmizelo.

Ozval se výkřik.

Pak smích.

A za dalších pár vteřin se smála snad celá ulice.

Já samozřejmě dál naprosto vážně zalévala květiny a tvářila se, že se vůbec nic nestalo. Koneckonců... vítr občas udělá s proudem vody divy.