QR kód

Jak jsem se téměř nedostala na Srí Lanku… a přitom jsem měla úplně všechno.

Každá cesta na Srí Lanku začíná stejně. Říkám si: "Tentokrát bude všechno v klidu."

Ano. Přesně takhle začínají všechny katastrofy.

Naštěstí mám dceru. Hedvička mi všechno zařídila online a do telefonu poslala jedinou důležitou věc – QR kód. Řekla mi: "Mami, dneska už nic netiskni, všechno je v mobilu."

Na co ten QR - ptala jsem se - na nic zněla odpověď.

Výborně. Moderní doba.

Přijedu na letiště do Vídně a hledám v noci přepážku. Nikde nikdo. Žádní zaměstnanci. Jen hromada samoobslužných kiosků.

Takže jsem si sama odbavila kufr.

Sama ho zvážila.

Sama vytiskla štítek.

Sama štítek nalepila.

Sama kufr poslala po pásu.

Ještě chvíli a pilot by mi asi z dálky zamával, ať si nastartuji letadlo.

Pro jistotu jsem se DVAKRÁT ptala na informacích:

"Opravdu mi na celou cestu až na Srí Lanku stačí pas a QR kód?"

Obě odpovědi byly naprosto sebejisté.

"Ano. To úplně stačí."

Jak se později ukázalo…

…nestačilo.

V Istanbulu jsem měla přestup. Gate jsem hledat nemusela.

Stačilo jít po zvuku sinhálštiny.

Nikdy jsem netušila, že jeden národ dokáže vytvořit takovou zvukovou kulisu. Ještě než jsem viděla první obličej, slyšela jsem je přes půl terminálu.

A vůbec bych se nedivila, kdyby právě proto dostali gate úplně poslední. Až na samotném konci letiště. Aby zbytek cestujících měl alespoň malou šanci na klid.

Dorazím ke gate, sednu si a čekám.

Najednou přijde letuška a začne všem sedícím na lavičkách razítkovat letenky.

Jednomu.

Druhému.

Třetímu.

Čtvrtému.

Pátému…

Pak přijde ke mně.

"Boarding pass."

Usměju se a vítězoslavně ukazuji QR kód.

Ona kouká.

Já koukám.

Ona znovu kouká.

Pak zavolá kolegyni.

Pak dalších několik minut hledají něco, čím by můj QR kód vůbec načetly.

Připadala jsem si jako pokusný králík moderních technologií.

Když se jim konečně podařilo zjistit, kdo vlastně jsem, přišla další otázka.

"ETA visa?"

"Nemám."

Na její tváři se objevil výraz člověka, který právě odhalil mezinárodního zločince.

"You need visa!"

"Nepotřebuji."

"Need visa!"

"Nepotřebuji."

V tu chvíli jsme obě byly naprosto přesvědčené, že ta druhá vůbec netuší, o čem mluví.

Nakonec zavolala do Colomba.

Po několika minutách telefonátu se otočila a velmi nerada pronesla:

"Czech Republic… no ETA paper needed."

Takže jsem měla pravdu.

Musím přiznat, že ten okamžik chutnal skoro stejně dobře jako pozdější srílanský čaj.

Jenže dobrodružství ještě neskončilo.

Po příletu do Colomba se mě imigrační úředník zeptal:

"How long will you stay?"

Poctivě odpovím:

"Nevím. Když se mi tu bude líbit, vízum si prodloužím."

To byla zřejmě špatná odpověď.

Okamžitě mě poslal k vedlejší přepážce.

Tam mě poslali zpátky.

Protože jsem prý nejdřív potřebovala razítko od těch prvních.

Přesně v tu chvíli jsem pochopila, že nejrychlejší cesta vpřed vede někdy úplně jinudy.

Tak jsem se postavila do jiné fronty.

Jiný úředník.

Jiná šance.

Podíval se na mě a řekl:

"Return ticket?"

Vytáhla jsem telefon a ukázala dva QR kódy.

První byl správně.

Druhý byl vlastně jen letenka z Istanbulu do Colomba.

Jenže to pan úředník z metru daleko nepoznal.

Mrknul.

Kývl.

Bum.

Razítko.

A bylo hotovo.

Vítej na Srí Lance.

Poučení z celé cesty?

Nikdy nepodceňujte sílu QR kódu.

Nikdy neříkejte imigračnímu úředníkovi, že vlastně nevíte, kdy odjedete.

A hlavně – když uslyšíte v Istanbulu hlasitou sinhálštinu, nemusíte hledat informační tabuli.

Takže pokud se mě někdo zeptá, jak probíhala cesta na Srí Lanku, odpovím jednoduše: Letadlo letělo naprosto bez problémů. Jen těch pár letišť kolem bylo trochu komplikovanějších.