První návštěva

Existují momenty, které si člověk pamatuje ne proto, že by byly velké, ale protože jsou… úplně jiné, než by kdokoli čekal.

Přijel v noci.

Cestoval přes celý ostrov. V rozhrkaném autobuse, který se každou chvíli zdál, že má vlastní vůli, a ne vždy dobrou. Noc se táhla, zastávky se míchaly s tmou a Srí Lanka kolem něj pomalu mizela i z posledních světel.

A přesto jel.

Když dorazil, bylo už po všem nočním hluku. Jen ticho, vlhký vzduch a džungle, která nikdy nespí úplně.

A pak ten kontrast.

Malý domek uprostřed zeleně. Zahrada, která se tvářila jako džungle – a upřímně, nebylo úplně jasné, kde končí "zahrada" a začíná "divočina". Všechno rostlo všude, vlastním tempem, bez povolení i bez pravidel.

A do toho hromada koček.

Klidných, zvědavých, samozřejmých. Jako by ten dům nepatřil lidem, ale jim.

Ještě před jeho příjezdem proběhla jedna zásadní otázka.

"Uvaříš mi rýži?" napsal.

Zastavila jsem se nad zprávou.

"Ne."

Odpověď byla rychlá, téměř nechápavá.

"Proč?"

"Protože nevařím rýži. A ani nemám rýžovar."

Chvíli ticho.

Pak už jen to typické ženské ujištění reality:
"Normální chlap přece přijede poprvé s kytkou."

A tak přijel.

Bez kytky.

Ale s něčím, co by si člověk nevymyslel ani v nejdivočejší představivosti.

Rýžovar.

Velký, praktický, naprosto nečekaný.

A jako by to bylo to nejpřirozenější na světě, sotva překročil práh, už ho nesl do kuchyně.

"Tak kde to zapojím?" zeptal se klidně.

Stála jsem uprostřed svého džunglového království, obklopená kočkami, zelení a člověkem, který právě překročil půl světa, aby mi uvařil rýži.

A v tu chvíli mi došlo, že některé návštěvy nezačínají květinami.

Ale rýžovarem.

A možná je to v pořádku.

Protože zatímco normální příběhy začínají tím, co se očekává…

tenhle začal tím, co by nikoho nenapadlo ani napsat.