Jak jsem potkala prezidenta svého života

Kdo mě zná, ví, že po letech života v rodině, kterou by mi záviděla i sicilská mafie, jsem získala jednu vlastnost – na muže všeho druhu jsem velmi opatrná. A na turistické průvodce dvojnásob.

Jednou jsem své kamarádce prohlásila:

"Na Silvestra jdu na Adams Peak. Každý den mi píše spousta průvodců z celé Srí Lanky, posílají srdíčka a nabízejí doprovod. Ten, který se mnou bez řečí vyšlape celou Svatou horu, bude vítězem mého života."

Na Štědrý den jsem ale ztratila poslední zbytky optimismu.

Mezi svátky jsem přijela do Polonnaruwy se svým řidičem tuk-tuku. Sotva jsme vešli do muzea, ozvalo se tradiční:

"Hi… do you want a guide?"

"NE!"

Odpověď byla tak rázná, že na okamžik ztichlo celé muzeum. Dokonce i kamenné sochy, které tu stojí už stovky let, jako by se na mě s mírným údivem podívaly.

Můj řidič už dávno věděl, že mě musí brát takovou, jaká jsem. Že se zastavím u každého stromu, pohladím každý kámen a dokážu strávit dlouhé minuty pozorováním detailů, které jiní míjejí bez povšimnutí.

K večeru jsem byla unavená a přehlcená historií i dojmy.

"Ještě poslední chrám, myslím, že byste tam měla jít," povzbudil mě.

"Uff…"

A právě tam ke mně přišel on.

"Líbil se vám historický areál? Mohu vám něco dovysvětlit?" zeptal se klidně.

Nevím proč, ale nezareagovala jsem jako obvykle. Možná už jsem byla příliš unavená na odpor, možná mě zaujala jeho nenápadná jistota.

Poslouchala jsem několik minut jeho vyprávění o historii, která najednou přestala být jen souborem dat a jmen.

A pak přišla otázka, která se zdála být naprosto nevinná:

"Mohl bych dostat váš kontakt?"

Podívala jsem se na něj a řekla:

"Dobře… ale…"

"No love. No hearts. No money," řekla jsem striktně.

Rozesmál se. Upřímně, bez nátlaku, bez hry.

A tak jsme si začali psát. O historii, o Srí Lance, o chrámech, o lidech, o všem možném – jen ne o tom, co by někdo možná čekal.

Žádná srdíčka. Žádné narážky. Jen zvláštně klidná, vyrovnaná komunikace dvou lidí, kteří se zatím jen opatrně poznávají.

A pak přišla jednoduchá otázka, která změnila směr všeho:

"Co budete dělat na Silvestra?"

"Jdu na Adams Peak."

"S kým?"

"Sama."

Odpověď přišla téměř okamžitě.

"Samotnou vás jít nenechám."

A v tu chvíli to nebylo ani rozhodnutí, ani dohoda.

Jen věta, která změnila směr mého života.