Společně pro dětské úsměvy.

Nikdy jsme nechtěli pořádat žádnou sbírku.

Nikdy jsme nechtěli vybírat peníze.

A už vůbec jsme nechtěli někoho přesvědčovat, aby nám poslal jedinou korunu.

Jenže pak přišla povodeň.

Během několika hodin přišly desítky rodin o všechno.

Voda odnesla domy, oblečení, matrace, školní sešity i jídlo.

A my jsme stáli uprostřed toho všeho a říkali si:

"Musíme něco udělat."

A pak se stalo něco neuvěřitelného.

Než jsme vůbec stačili cokoliv vymyslet, začaly nám chodit zprávy.

"Kam můžeme poslat peníze?"

"Chceme pomoci."

"Kupte za to lidem to, co opravdu potřebují."

Psali lidé z celé České republiky.

Psali turisté, kteří na Srí Lance byli a zamilovali si ji.

Psali lidé, které jsme nikdy osobně nepotkali.

Najednou jsme pochopili, že ta pomoc není jen naše.

Že jsme se stali jen prostředníky mezi dobrými lidmi v Česku a rodinami na druhém konci světa.

Začaly velké nákupy.

S nákupním seznamem jsme vyrazili do obchodů.

Pytle rýže.

Čočka.

Mouka.

Cukr.

Olej.

Sušené mléko.

Konzervy.

Sušenky.

Mýdla.

Zubní pasty.

Kartáčky.

Prací prostředky.

A všechno ostatní, co rodiny po povodni nejvíce potřebovaly.

Nákupní vozíky nestačily.

Ani auto nestačilo.

A tak se jezdilo znovu.

A znovu.

Balení? To byla operace.

Doma se z obýváku stala malá balírna.

Po celé podlaze byly vyskládané potraviny.

Vznikla výrobní linka.

Jeden podával.

Druhý vážil.

Třetí skládal.

Čtvrtý kontroloval.

Každá taška musela obsahovat úplně stejné věci.

Nikdo nesměl dostat méně než ostatní.

Poctivě jsme přepočítávali každou konzervu, každý balíček těstovin i každé mýdlo.

A když jsme měli pocit, že je hotovo...

Zjistili jsme, že jsme něco zapomněli.

Tak jsme všechny balíčky znovu otevřeli.

A celé je přebalili podruhé.

Protože když už lidé v Česku poslali své peníze, chtěli jsme, aby každá rodina dostala opravdu plnohodnotnou pomoc.

Ale pak přišly Vánoce.

A najednou nás napadla jedna věc.

Co děti?

Dospělí budou mít jídlo.

Budou mít základní potřeby.

Ale děti?

Ty za povodeň přece nemohly.

A tak jsme z peněz, které po nákupech ještě zbyly, koupili něco navíc.

Hračky.

Pro každé dítě jednu.

Možná nebyly drahé.

Možná nebyly veliké.

Ale byly nové.

Jen jejich.

Na ty oči nikdy nezapomeneme.

Dospělí děkovali.

Byli vděční.

Ale děti...

Ty měly úplně jiné starosti.

Roztrhnout papír.

Podívat se dovnitř.

A najednou se objevil úsměv.

Takový ten opravdový.

Po dnech plných strachu, bláta a nejistoty.

Najednou si zase hrály.

Smály se.

Na chvíli zapomněly, co všechno se stalo.

A právě tehdy jsme pochopili, že ta malá hračka měla možná větší hodnotu než celý pytel rýže.

Nejsme hrdinové.

Když se nás někdo ptá, co jsme udělali, odpovídáme vždy stejně.

My jsme toho vlastně moc neudělali.

Jen jsme sedli do auta.

Nakoupili.

Nosili tašky.

Balili.

Rozváželi.

Skutečnými hrdiny jsou lidé, kteří nám věřili.

Lidé, kteří otevřeli své srdce i peněženku.

Lidé, kteří poslali dvě stě korun.

Pět set.

Tisíc.

Nebo třeba jen přání, ať se pomoc podaří.

Bez nich by totiž nebylo co balit.

Dobro cestuje dál.

Na té celé pomoci bylo nejkrásnější to, že vznikla úplně sama.

Nikdo nikoho nepřemlouval.

Nikdo nikoho nenutil.

Jen se spojily stovky obyčejných lidí, kteří věřili, že i malá pomoc může změnit něčí život.

A změnila.

Díky nim měly rodiny po povodni co jíst.

Díky nim dostaly základní věci pro nový začátek.

A díky nim si spousta dětí o Vánocích odnášela domů svou první novou hračku po dlouhé době.

To není náš příběh.

To je příběh obyčejné lidské solidarity.

A je to jeden z nejkrásnějších příběhů, které jsme na Srí Lance měli možnost zažít.