Posedlost Německem

Těžko bych pro to našla lepší slovo než posedlost.

Jako turista si možná všimnete jedné drobnosti. Téměř každý se vás jako první zeptá:

"Germany?"

"Ne, Czech Republic." Chvíle ticha...

A tím to většinou nekončí.

Čím déle na Srí Lance žijete, tím víc máte pocit, že se někteří lidé dělí do tří skupin.

První skupina – národní hrdinové.

To jsou ti, kterým se podařilo dostat do Německa. Nevadí, že se domů vracejí jen výjimečně nebo že rodina od nich nakonec často čeká víc, než skutečně dostane.

Hlavní je, že je v Německu! A to je důvod k obrovské rodinné hrdosti.

Druhá skupina – budoucí národní hrdinové.

Ti se tam teprve chtějí dostat. Učí se německy, hledají práci, shánějí víza nebo sní o tom, že potkají Němce či Němku, kteří jim otevřou dveře do vysněné země.

A pak je tu moje nejoblíbenější skupina.

Třetí skupina.

Lidé, kteří si žijí svůj obyčejný život, ráno jdou do chrámu, odpoledne pracují na zahradě, večer sedí před domem s čajem a nad celou tou německou horečkou se jen usmívají.

A právě tihle lidé bývají často nejspokojenější.

Nedávno jsem potkala asi třicetiletou učitelku.

Chtěla se se mnou kamarádit, aby si zlepšila angličtinu.

"A nemáš přítele?"

"Mám"

"A co na to říká?"

"Nevím... hlavně chci do Německa.

O pár dní později jsem potkala asi dvacetiletého mladíka.

Anglicky uměl sotva pár vět.

"A co bys chtěl v Německu dělat?"

Podíval se na mě úplně vážně.

"To je jedno."

"Jak to myslíš?"

"Úplně jedno. Hlavně být v Německu."

Pak jsem mluvila s mužem kolem čtyřicítky.

"Ty jsi nikdy nebyl ženatý?"

"Byl jsem ve vztahu."

"A proč to skončilo?"

"Odešla."

"Kam?"

"Do Německa."

V tu chvíli jsem začínala mít pocit, že Německo není stát. Je to životní diagnóza.

Samozřejmě si z toho trochu dělám legraci.

Každý člověk má právo hledat lepší život tam, kde věří, že ho najde. A právě proto tyhle příběhy píšu. Ne proto, že bych chtěla někoho soudit.

Ale proto, že mě lidské příběhy fascinují mnohem víc než turistické pohlednice.