Neštěkají. Jen čekají.

Každý den nás čekají. Pět psů, jeden kocour a spousta vrtících ocásků.

Na Srí Lance nemusíte mít psa.

On si totiž najde vás.

Přesně tak to začalo i u nás.

Nejdříve přišel jeden.

Pak druhý.

Pak se objevil třetí.

A dnes? Každé ráno i každé odpoledne nás před zahradou trpělivě čeká pět pouličních psů a jeden kocour.

Nepotřebují hodinky.

Nepotřebují kalendář.

Přesně vědí, kdy přijedeme.

Neštěkají. Jen čekají.

Když zabočíme do naší ulice, už z dálky vidíme známé siluety.

Jeden leží ve stínu.

Druhý sedí u branky.

Třetí se líně protahuje.

A jakmile uslyší motor auta, všechny ocásky se rozvlní jako na povel.

Nikdo neskáče.

Nikdo se nepere.

Jen nás vítají.

Každý den.

Jako bychom byli jejich rodina.

Nejlepší kuchař široko daleko.

Celé to má na starosti můj přítel.

Každý den vaří několik kilogramů jídla.

Velký hrnec rýže.

K tomu ryby nebo maso.

Občas zeleninu.

Všechno promíchá, nechá vychladnout a rozdělí do misek.

Když vaří, celý dům voní jako malá restaurace.

Jen hosté mají čtyři nohy.

Banánový list místo talíře.

Na Srí Lance se zbytečně neplýtvá.

Nejkrásnější talíře rostou přímo na zahradě.

Stačí utrhnout velký banánový list.

Rozdělit ho na několik částí.

Na každý dát pořádnou porci.

A hostina může začít.

Psi už vědí, že každý dostane svůj vlastní list.

Nikdo nikomu neleze do porce.

Každý má své místo.

A dokonce i ten největší neposeda čeká, až přijde řada na něj.

A pak přijde On.

Kocour.

Nikomu nepatří.

Ale tváří se, jako by celý pozemek vlastnil právě on.

Přijde pomalu.

Důstojně.

Podívá se na psy.

Podívá se na nás.

A výrazem jasně říká:

"Doufám, že jste nezapomněli, kdo je tady nejdůležitější."

Samozřejmě že nezapomněli.

Jeho porce už čeká.

Každý je úplně jiný.

Jeden je odvážný.

Druhý se bojí každého prudšího pohybu.

Jeden přijde až úplně nakonec.

Další vrtí ocasem tak usilovně, že má člověk pocit, že za chvíli odletí.

Každý má svůj příběh.

Možná ne úplně šťastný.

Ale když se nají, lehne si do stínu a spokojeně zavře oči, víme, že dnes bude mít alespoň jeden krásný den.

Nejkrásnější poděkování.

Nikdy nic neřeknou.

Jen se na vás podívají.

Zavrtí ocasem.

Nechají se pohladit.

A druhý den jsou zase na svém místě.

Čekají.

Ne proto, že musí.

Ale protože věří, že přijedeme.

A my víme, že nemůžeme zklamat.

Nezachráníme celý svět.

Často slýcháme větu:

"Stejně nemůžete pomoci všem."

A mají pravdu.

Nemůžeme.

Ale můžeme pomoci šesti.

Pěti psům.

Jednomu kocourovi.

A možná právě pro ně jsme celý svět my.

Největší odměna.

Není to děkovný dopis.

Ani medaile.

Ani fotografie.

Je to ten okamžik, kdy přijedeme domů, otevřeme bránu a proti nám se rozběhne pět šťastných psů.

A za nimi se pomalým, důležitým krokem blíží kocour.

Jako každý den.

Protože už dobře vědí, že u nás se nikdy neodjíždí s prázdným bříškem.

A možná právě proto máme pocit, že oni nečekají jen na jídlo.

Čekají na kamarády.

A my se každý den těšíme úplně stejně jako oni.