Nejkrásnější místo na světě

Některé výlety na Srí Lance člověk nezapomene. Ne proto, že byly krásné... ale proto, že je vůbec přežil.

Přítel má kamaráda. Skvělý člověk, dobré srdce... jen jeho představa o turistice je poněkud... originální.

Když k němu přijedou hosté, jeho žena občas zapomene na takové drobnosti. Třeba koupit vodu. Nebo chleba ke snídani. Vyvětrat pokoj. Připravit ručníky. Doplnit toaletní papír.

A on? Ten zase neustále vymýšlí výlety.

"A ještě jste neviděli tyhle fresky! A támhleten chrám! A ještě jednu skálu!"

Člověk už po třech hodinách v autě přemýšlí, jestli náhodou není cílem projet celou Srí Lanku během jednoho dne.

Vrchol všeho byl, když dostal od státu peníze na rozvoj turistiky. V duchu jsem si představovala lavičky, mola nebo přístřešek.

Koupil dvě obrovské plastové labutě na jezero.

Ano... dvě plastové labutě. Na jezero, kde turistům ukazujeme tradiční rybářské řemeslo.

Dodnes nevím, jestli se mám smát, nebo brečet.

Tentokrát ale přišel s ještě lepším nápadem.

Volal příteli snad desetkrát.

"Našel jsem nádherné místo na kempování! Rock! Úžasná skála! Nejkrásnější místo!"

Mně se tam vůbec nechtělo.

Měla jsem tak špatný pocit, že jsem celou noc nespala. Zdálo se mi, že sedím sama na skále, kolem mě sloni, hadi a není kudy utéct.

Ráno jsme stejně vyjeli.

Dorazili jsme doprostřed vyprahlé krajiny. Jedna osamělá skála, kolem uschlé křoví a rýžová pole.

Vystoupím z auta...

...a první, do čeho šlápnu, je čerstvé sloní lejno.

Říkám si: "Výborně. Den začíná přesně podle očekávání."

Pak jsme klopýtali mezi rýžovými poli. Každou chvíli na mě kluci mávli:

"Pojď!"

Občas počkali.

A pak zazněla věta, kterou opravdu slyšet nechcete:

"Víš, proč je ten strom celý od bláta až nahoru?"

"Ne."

"Protože si o něj slon drbal záda."

Skvělé.

Za chvíli jsme podlézali elektrické ohradníky proti slonům.

To už jsem si říkala, že jsem asi definitivně přišla o rozum.

Došli jsme ke skále.

Tedy... já jsem došla ke skále.

Oni už byli dávno nahoře.

Sedla jsem si na prkno v polorozpadlém domečku.

Kolem sucho.

Vedro.

Šustění trávy.

A moje hlava řešila jediné:

"Ze které strany přijde had? A když přijde, mám lézt na strom? A co když už na tom stromě nějaký had sedí?"

Dvacet minut.

Volám.

Nikdo telefon nebere.

Sedím sama uprostřed ničeho a začínám přemýšlet, jestli sem ten kamarád opravdu chce vodit turisty.

Pak mi došla trpělivost.

Řekla jsem si dost.

Otočila jsem se a šla zpátky k autu.

Najednou ze skály slyším:

"Jani! Kam jdeš?"

Ani jsem se neotočila.

Jen jsem zamávala rukou a pronesla jediné:

"Enjoy!"

Přítel mě nakonec doběhl.

Prý byl také v šoku. Myslel si, že se půjde jen podívat, aby zjistil, jestli je to vůbec vhodné místo. Jen ho nenapadlo říct mi předem:

"Počkej tady pět minut."

To by bývalo vyřešilo úplně všechno.

Cestou domů se přiznal, že nahoře nebylo vůbec nic.

Rozpálená skála jako láva.

Žádný strom.

Žádný stín.

Žádná voda.

Jen neskutečné vedro.

A kamarád vedle něj nadšeně prohlásil:

"Tohle je nejkrásnější místo na světě."

V tu chvíli jsme se na sebe s přítelem jen podívali.

A myslím, že jsme oba pochopili, že slovo "krásné" může mít na Srí Lance opravdu mnoho významů.

Odpoledne jsme skončili v řece kousek od domu.

Seděli jsme po krk ve vodě, kolem zpívali ptáci, nad námi stromy a příjemný stín.

A já si tehdy uvědomila jednu věc.

Ráj není vždycky na vrcholu skály.

Někdy je jen pár kilometrů od domova... a hlavně bez hadů, slonů a plastových labutí.