Příběh z rýžového pole

Člověk, který každý den stojí po kolena v blátě, aby lidé měli co jíst.

Když si doma uvaříme rýži, nasypeme ji do hrnce.

Zapneme sporák.

Za dvacet minut je hotovo.

Je to tak samozřejmé, že nad tím ani nepřemýšlíme.

Na druhém konci světa ale existují lidé, pro které každé zrnko rýže znamená celý den tvrdé práce.

Den začíná ještě za tmy.

Slunce ještě ani nevyšlo.

Vesnice spí.

Jen z několika domků se ozývá první kašel a praskání ohně.

Muž si oblékne staré tričko, které už dávno ztratilo svou původní barvu.

Vezme motyku.

Na hlavu starý klobouk.

A vydá se do rýžových polí.

Stejnou cestou chodí celý život.

Pole není pole.

Když Evropan slyší slovo pole, představí si hlínu.

Na Srí Lance je to moře bahna.

Lepkavého.

Těžkého.

Po kolena.

Každý krok stojí sílu.

Každé vytažení nohy z bahna je malý boj.

Přesto se nezastaví.

Slunce nemá slitování.

Po osmé hodině už je horko.

Po desáté spalující.

Pot stéká po čele.

Oblečení je úplně mokré.

Bahno se lepí na nohy.

Komáři neúnavně útočí.

Ale práce pokračuje dál.

Protože rýže nepočká.

Motyka je jeho celý život.

Žádný traktor.

Žádný klimatizovaný kombajn.

Jen dvě ruce.

Motyka.

A nekonečné hodiny ohýbání zad.

Jedna řádka.

Druhá.

Třetí.

Den za dnem.

Rok za rokem.

Celý život.

Oběd?

Často jen hrst rýže zabalená v banánovém listu.

Kousek kokosu.

Trocha kari.

Sedne si pod strom.

Nají se během několika minut.

Napije se vody.

A jde zpátky do pole.

Protože práce sama se neudělá.

Když slunce zapadá.

Pole konečně utichne.

Motyka zůstane opřená o strom.

Nohy jsou těžké.

Záda bolí.

Ruce mají mozoly, které už dávno přestaly bolet.

Teď přichází ta nejpříjemnější část dne.

Koupel pod širým nebem.

Doma není koupelna.

Ani sprcha.

Ani vana.

Cestou se zastaví u jezera.

Pomalu vejde do vody.

Smývá ze sebe bahno.

Pot.

Prach.

Únavu celého dne.

Voda je studená.

Ale po hodinách strávených na rozpáleném poli je to ten největší luxus.

Nad hlavou létají volavky.

Pod hladinouse občas objeví ryba.

Slunce pomalu mizí za palmami.

Nikam nespěchá.

Ten den už udělal všechno, co mohl.

Večer doma.

V malé kuchyni rozdělá oheň.

Do černého hrnce nasype rýži.

Přidá trochu zeleniny.

Možná čočku.

Možná kokos.

Možná jen to, co dnes doma zbylo.

Večeře je skromná.

Ale je poctivě vydřená.

Každé sousto připomíná hodiny práce v bahně.

Zítra znovu.

Po večeři si sedne před dům.

Poslouchá cvrčky.

Dívá se na hvězdy.

Možná si na chvíli odpočine.

Ale ví, že budík nepotřebuje.

Ráno ho zase probudí první kohout.

Vezme motyku.

A vydá se stejnou cestou do stejného pole.

Protože rýže neroste sama.

Až si příště uvaříte rýži...

...zkuste se na chvíli zastavit.

Podívejte se na ta drobná bílá zrníčka na talíři.

Každé z nich možná prošlo rukama člověka, který celý den stál po kolena v bahně.

Člověka, který se večer umyl v jezeře, protože doma nemá koupelnu.

Člověka, který si uvařil jednoduchou večeři a šel spát s vědomím, že zítra ho čeká úplně stejný den.

Říká se, že práce šlechtí člověka.

Na srílanských rýžových polích jsem pochopila, že práce může být také obrovskou lekcí pokory.

Protože za každým talířem rýže nestojí stroj.

Stojí lidské ruce.

Ruce plné mozolů, bláta a poctivé práce.