Moderní kuchyně po Srí Lansku

"Plyn stále není."

Tahle věta se na Srí Lance v určité době stala součástí každodenního života.

Bylo to v období, kdy země procházela jednou z nejtěžších hospodářských krizí své novodobé historie. Chyběly základní věci, které většina z nás považuje za samozřejmost. Benzín byl na příděl, plynové lahve nebyly k dostání a mnoho lidí, kteří pracovali v turismu a službách, přišlo ze dne na den o práci.

Můj přítel byl jedním z nich.

Turisté přestali přijíždět. Řidiči tuk-tuků čekali na zákazníky, průvodci čekali na skupiny, hotely zůstávaly prázdné.

Ale život pokračoval.

Jen se na chvíli vrátil k tomu, co znali naši prarodiče.

K vaření na ohni.

Jednoho dne jsem přišla do kuchyně a místo plynového sporáku jsem našla připravené dřevo a oheň.

"Tak máme moderní kuchyni po srílansku," usmál se Perly.

A vlastně měl pravdu.

Místo tlačítek na sporáku jsme měli sirky.

Místo nastavování teploty jsme měli zkušenost.

Místo pohodlí jsme měli oheň.

Venku bylo kolem pětačtyřiceti stupňů. V domě jsme měli rýžovar, varnou konvici i další spotřebiče, ale najednou jsme zjistili, že moderní kuchyň není jen o přístrojích.

Protože když chybí plyn, ani nejkrásnější spotřebič vám nepomůže.

A tak jsme vařili venku.

Pod palmami.

S kouřem ve vlasech.

S vůní dřeva a jídla, které chutnalo úplně jinak než doma.

Na první pohled to vypadalo romanticky.

Oheň, večer, tropy, hvězdy.

Jenže romantika je krásná hlavně tehdy, když je dobrovolná.

Když víte, že zítra můžete zase zapnout sporák.

Tady to byla realita každého dne.

Přesto mě na Srí Lance překvapovalo něco jiného.

Lidé si nestěžovali tolik, jak bych čekala.

Samozřejmě měli starosti. Mnozí přišli o práci, ceny rostly a budoucnost byla nejistá.

Ale zároveň jsem viděla něco, co v pohodlném světě někdy ztrácíme.

Schopnost poradit si.

Sousedé si pomáhali.

Rodiny držely spolu.

Lidé si dokázali udělat legraci i z těžké situace.

Když jsem tento příběh později napsala na Facebook, ozvala se mi jedna paní z Prahy.

Napsala:

"To by se u nás stát nemohlo. My bydlíme v paneláku. My bychom neměli kde vařit."

A já jsem se nad tou větou dlouho zamyslela.

Měla pravdu.

V mnoha evropských městech bychom opravdu neměli možnost jen tak rozdělat oheň před domem a uvařit si večeři.

Naše životy jsou postavené jinak.

Máme byty, infrastrukturu, plyn, elektřinu a služby, které fungují téměř neviditelně.

A možná právě proto si jich někdy ani nevšimneme.

Na Srí Lance jsem pochopila, že jednoduchost není vždy romantická.

Někdy je to nutnost.

Ale také jsem pochopila, že člověk dokáže najít radost i v podmínkách, které by si sám dobrovolně nevybral.

Dnes, když někdo mluví o moderní kuchyni, představím si lesklé skříňky, chytré spotřebiče a dokonalý design.

Ale někdy si vzpomenu na tu srílanskou.

Na několik kamenů.

Hromádku dřeva.

Praskající oheň.

A člověka, který se i v těžké době dokázal usmát.

Plyn tehdy stále nebyl.

Ale měli jsme něco jiného.

Společný čas.

Blízkost.

A trochu srílanské romantiky zdarma.