O ptácích a lidských válkách

Někdy mám pocit, že největší životní lekce nepřicházejí od lidí.

Přicházejí od ptáků.

To ráno jsem se probudila s hlavou plnou včerejší přednášky o ptácích Srí Lanky. Dozvěděla jsem se spoustu zajímavostí o jejich životě, migraci, zpěvu i neuvěřitelné schopnosti přežít v prostředí, které se neustále mění. Možná právě proto jsem tentokrát neudělala to, co dělám téměř každé ráno.

Nevzala jsem do ruky telefon.

Neotevřela počítač.

Nepřemýšlela jsem, co všechno musím stihnout.

Jen jsem si uvařila kávu, sedla si ven a dívala se.

Půl hodiny.

Jen tak.

Kukačky si mezi sebou něco důležitého vyprávěly. Papoušci přelétali nad zahradou s takovým křikem, jako by právě pořádali vlastní letecký den. O kus dál se nad rýžovým polem pomalu vznášela volavka. Nikdo nikam nespěchal. Nikdo se nesnažil být důležitější než ten druhý.

Jen život.

Obyčejný, tichý život.

A pak jsem zaslechla hlasy.

Nejdřív jeden.

Pak druhý.

Pak třetí.

Během několika minut se vedle mě rozjela rodinná porada takové intenzity, že jsem si chvíli myslela, že někdo zemřel, že shořel dům nebo že se ztratilo dítě.

Kdepak.

Předmětem vášnivé debaty byla opice.

Respektive jedna velmi podnikavá opice, která se během noci rozhodla obohatit svůj šatník a odnesla z prádelní šňůry něčí spodní prádlo.

A protože prádlo hlídala babička, bylo okamžitě jasné, kdo za všechno může.

Následovalo dvacet minut hlasitých argumentů, teatrálních gest a výrazů, kterým jsem sice nerozuměla, ale jejich význam byl naprosto zřejmý.

Babička byla obviněna.

Opice byla nepřítel.

Spodky byly středobodem vesmíru.

Seděla jsem s hrnkem kávy v ruce a najednou jsem si uvědomila, jak obrovský dar někdy je, že člověk nerozumí.

Nejen cizímu jazyku.

Ale ani všem konfliktům kolem sebe.

Kolik energie každý den věnujeme věcem, které budou zítra úplně jedno?

Kolik hádek vznikne jen proto, že někdo potřebuje mít pravdu?

Kolik krásných rán uteče, protože místo pohledu na oblohu sledujeme lidská dramata?

Zvedla jsem oči.

Nad hlavou mi právě prolétlo hejno papoušků.

Ani jeden z nich neřešil spodky.

Ani babičku.

Ani to, kdo za co může.

Prostě letěli.

A mně najednou došlo, že možná právě proto působí příroda tak klidně.

Nevyhrává hádky.

Nepočítá křivdy.

Nepřemýšlí, co bylo včera a co bude zítra.

Jen je.

Možná právě proto jsem na Srí Lance nakonec nenašla největší moudrost v chrámech, ale pod širým nebem.

V letu volavky.

V křiku papoušků.

V ranní vůni kávy.

A paradoxně i v jedné zlodějské opici, která ukradla spodky.

Protože díky ní jsem si znovu připomněla něco, na co v běžném životě často zapomínáme.

Klid není místo.

Klid není ticho.

Klid není ani země, ve které žijeme.

Klid je rozhodnutí.

Rozhodnutí, kam nasměrujeme svou pozornost.

A já jsem si toho rána vybrala modrou oblohu.