Vsechno a nic

Po každém příjezdu na Srí Lanku vedou Perlyho a mé kroky na jedno zvláštní místo.

Ne na pláž.

Ne do hotelu.

Ani do restaurace.

Jedu za jednou starou ženou, která už mnoho let žije sama uprostřed džungle. Je jako druhá Perlyho máma.

Je jí osmdesát osm let.

A pokaždé, když od ní odjíždím, mám pocit, že jsem právě absolvovala jednu z nejdůležitějších životních lekcí.

Její dům nenajdete na mapě.

Cesta k ní vede úzkou prašnou stezkou.

Kolem jsou jen stromy.

Skály.

Zpěv ptáků.

A všudypřítomné ticho.

Žádní sousedé.

Žádná auta.

Žádné reklamy.

Žádné obchody.

Jen malý domek schovaný mezi zelení.

A ona.

Usměvavá, drobná žena, která tady žije už mnoho let úplně sama.

Jejími sousedy jsou sloni.

Když se jí zeptáte, jestli se nebojí, jen se usměje.

"Občas přijdou sloni."

Řekne to stejně klidně, jako bychom u nás řekli, že nám na zahradu přiletěli vrabci.

Sloni jí někdy projdou zahradou.

Utrhnou pár banánových listů.

Pokračují dál.

A život běží jako vždy.

Nepotřebuje supermarket.

Její kuchyně je jednoduchá.

Na zemi několik hrnců.

Vedle ohniště připravené dřevo.

Žádná mikrovlnka.

Žádná trouba.

Žádná indukční deska.

Jen oheň.

Na něm si každý den uvaří jediné jídlo.

Rýži.

K ní bylinky, které si sama nasbírá v okolí.

Trochu kokosu.

Někdy pár listů ze zahrady.

To je celé.

Nepostěžuje si.

Naopak.

Říká, že jí to chutná.

Čaj bez cukru.

Po obědě si uvaří šálek černého čaje.

Bez cukru.

Bez mléka.

Jen čaj a horká voda.

Sedne si před dům.

Poslouchá džungli.

Dívá se do zeleně.

A nikam nespěchá.

Nové šaty?

Dvakrát za rok.

To jí úplně stačí.

Nepotřebuje plnou skříň.

Nepotřebuje sledovat módu.

Nepotřebuje nakupovat.

Říká, že když jsou šaty ještě dobré, proč by je vyhazovala?

Lékaře navštěvuje jen výjimečně.

Každé dva měsíce pro ni přijede rodina.

Odveze ji na kontrolu.

Lékaři pokaždé řeknou téměř totéž.

"Jste zdravá."

Žádné drahé léky.

Žádné desítky vyšetření.

Ve svých osmdesáti osmi letech žije klidným životem, který by jí mohl závidět nejeden o několik desetiletí mladší člověk.

Co vám máme přivézt?

Tuhle otázku jí pokládáme při každé návštěvě.

"Potřebujete něco?"

"Můžeme vám něco koupit?"

Pokaždé odpoví stejně.

Usměje se.

Zavrtí hlavou.

A řekne:

"Nic nechci. Jen přijďte."

Ne peníze.

Ne dárky.

Ne nové věci.

Jen lidskou společnost.

Jen vědět, že na ni někdo nezapomněl.

Tam se čas zastavil.

Když sedíte před jejím domkem, přestanete vnímat hodiny.

Nikdo nekontroluje telefon.

Nikomu nezvoní e-maily.

Nikdo nikam nespěchá.

Jen vítr pohybuje listy stromů.

Ptáci zpívají.

Někde v dálce se ozývají opice.

A člověk najednou zjistí, že mu vlastně vůbec nic nechybí.

Právě tam člověk pochopí, jak hlasitý je náš evropský svět.

Kolik času trávíme sledováním zpráv, kontrolováním telefonu, nakupováním věcí, které vlastně nepotřebujeme, a honbou za něčím, co ani neumíme pojmenovat.

Ona nic z toho nezná.

A možná právě proto působí tak neuvěřitelně klidně.

Kdo je vlastně bohatý?

Často si myslíme, že bohatství znamená velký dům.

Nové auto.

Plný účet.

Nejnovější telefon.

Ona nemá téměř nic z toho.

Přesto působí mnohem šťastněji než mnoho lidí, kteří mají všechno.

Má klid.

Má zdraví.

Má čas.

Má přírodu.

A má schopnost radovat se z každého nového rána.

To je bohatství, které se nedá koupit.

Pokaždé si odvážím stejnou lekci.

Když od ní odjíždím, vždycky přemýšlím nad tím, jak složitý jsme si udělali život.

Pořád něco kupujeme.

Pořád něco plánujeme.

Pořád někam spěcháme.

Pořád máme pocit, že nám něco chybí.

A pak potkáte osmaosmdesátiletou ženu uprostřed srílanské džungle.

Ženu, která vaří na ohni.

Jí jednou denně.

Pije obyčejný čaj.

Dvakrát za rok si koupí nové šaty.

Večer usíná za zvuku cikád.

Ráno ji budí zpěv ptáků.

A když se jí zeptáte, co by si přála, odpoví:

"Nic nechci. Jen přijďte."

Ta věta ve mně zůstává ještě dlouho po návratu domů.

Protože dnes jsme zvyklí přát si nové věci.

Nové telefony.

Nová auta.

Nové domy.

Ona si přeje jediné.

Aby někdo otevřel její branku.

Posadil se vedle ní.

Dal si s ní šálek čaje.

A chvíli si povídal.

Možná právě ona je jedním z nejbohatších lidí, které jsem kdy poznala.

Protože pochopila něco, co se my v Evropě často učíme celý život.

Že skutečné bohatství se nedá uložit na bankovní účet.

Je ukryté v obyčejných dnech.

V klidu.

Ve zdraví.

V přírodě.

A v lidech, kteří si na vás udělají čas.

Kdykoliv od ní odjíždím, mám pocit, že jsem nenavštívila starou ženu.

Ale moudrost.

A pokaždé se těším, až po příštím příletu na Srí Lanku znovu odbočím na tu úzkou stezku vedoucí do džungle.

Protože vím, že tam na mě nebude čekat bohatství.

Bude tam čekat něco mnohem cennějšího.

Pokora, klid a připomínka, že ke štěstí člověk opravdu nepotřebuje mnoho.