Ten, který se mnou vyšlapal Svatou horu

Na Silvestra jsme vyrazili už ráno.

Město ještě teprve vstávalo, ale my už jsme mířili vzhůru – k hoře, která pro místní znamená posvátné místo a pro poutníky zkoušku trpělivosti, těla i mysli.

První schody byly ještě laskavé. Pak ale přišla realita, která se nedá obejít ani uspěchat.

Každý schod byl jiný. Jeden vysoký tak, že člověk přemýšlel, jestli je to ještě schod nebo už skalní stěna. Druhý nízký, klamavě snadný, jen aby hned ten další znovu připomněl, že tady nahoře se nechodí podle pravidel.

Rytmus se rychle rozpadl. Krok, zastavení, nádech, ticho. A znovu.

Stoupali jsme pomalu. Velmi pomalu. A někdy mám pocit, že jsme se nahoru spíš vyplazili než šli.

Déšť přišel nenápadně, ale vytrvale. Mlha se držela kolem nás jako další, neviditelný cestující.

Oba jsme se snažili vypadat trochu důstojně. Což v praxi znamenalo, že jsme si každý tajně hledali okamžiky, kdy ten druhý nevidí, aby si člověk mohl upravit dech, otřít obličej, zkontrolovat, jestli ještě vypadá jako člověk a ne jako někdo, kdo právě vede válku se schody.

A přestože jsme šli spolu, každý z nás měl svůj vlastní boj.

Postupně se z cesty stal rytmus přežití. Už nešlo o výhledy ani o cíle. Jen o další krok.

Někde kolem třítisícího schodu už se čas úplně rozpadl. Zůstalo jen "nahoru" a "ještě kousek".

Můj průvodce nesl můj batoh – plný vody a sladkostí, abych přežila, jak mi poradili. Bez řečí, jako by to bylo samozřejmé.

Někdy jsme šli mlčky vedle sebe. Někdy každý pár kroků odděleně, jako by si tělo potřebovalo na chvíli odpočinout i od přítomnosti druhého.

A přesto jsme se vždycky znovu našli.

Pomalu, krok za krokem.

Když jsme se konečně přiblížili vrcholu, vítr byl chladný a ostrý, jako by chtěl připomenout, že jsme opravdu nahoře.

Poslední schody byly tiché. Téměř posvátné.

A pak jsme tam byli.

Vrchol Adams Peaku.

Mlha, vítr, ticho. A pocit, že všechno dole zůstalo někde daleko, pod námi.

Sedli jsme si na kameny a dlouho nemluvili.

Po chvíli se ke mně otočil.

"A co byste udělala, kdybych se vás ten první den v muzeu zeptal ještě jednou, jestli nechcete průvodce?" zeptal se.

Usmála jsem se.

"Šla bych si na vás stěžovat vašemu šéfovi."

Ticho.

Pak lehký úsměv.

"To by bylo trochu složité…"

"Proč?"

"Protože já jsem prezident Asociace turistických průvodců v Polonnaruwě."

V tu chvíli to nebylo vtipné jen na povrchu.

Bylo v tom něco, co se nedá úplně pojmenovat.

Hora, ticho a dva lidé, kteří ještě nevěděli, že se jim právě začíná psát úplně jiný příběh.

A možná právě proto jsme tam jen seděli.

Protože některé věci není potřeba hned chápat.

Stačí je jen nechat být.