Nádraží, kde velí kohout

Na Srí Lance už mě jen tak něco nepřekvapí.

Tedy... alespoň si to vždycky myslím.

Pak přijedu na nádraží v Hattonu a zjistím, že jsem se zase spletla.

Když jsem vystoupila z vlaku, rozhlédla jsem se kolem sebe a napadlo mě jediné:

"Tady se asi spletli. To přece nemůže být nádraží."

Všude čisto.

Ale opravdu čisto.

Ani papírek na zemi. Odpadkové koše na tříděný odpad, voňavé toalety, které byly čistší než leckterá evropská restaurace, stánek s občerstvením, voňavá káva!! a dokonce mapa všech vlakových spojů po celé Srí Lance.

Říkala jsem si:
"Výborně, ještě chvíli a někdo mi nabídne cappuccino se skořicí."

Jenže to nejlepší mě teprve čekalo.

Přímo na nástupišti stály...

kurníky.

Ano.

Ne květináče.

Ne informační tabule.

Kurníky.

V jednom si naprosto spokojeně vykračovaly slepice. Vedle nich kohout, který se tvářil, že pokud někdo přijede pozdě, určitě za to může výpravčí.

O pár metrů dál bydlely andulky a další drobní ptáci, kteří usoudili, že když už čekají na vlak lidé, proč by si nezazpívali také oni.

Nevěděla jsem, kam se dívat dřív.

Na příjezdovou tabuli?

Na koleje?

Nebo na slepici, která se tvářila, že právě ona rozhoduje o odjezdu vlaku.

A nikomu kromě mě to nepřipadalo divné.

Lidé si kupovali jízdenky, pili čaj, povídali si...

...a mezi tím se z kurníku ozvalo hlasité "Kykyryký!"

Nikdo ani nezvedl hlavu.

Asi něco jako když u nás zazní hlášení:
"Vlak do Prahy bude mít deset minut zpoždění."

Jen na Srí Lance to zřejmě hlásí kohout.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že právě proto tu zemi tolik miluji.

Nikdy nevím, co mě čeká.

Jednou opice na dálnici.

Podruhé slon před autobusem.

A potřetí... nádraží, kde má službu kohout se slepicemi.

A upřímně?

Myslím, že svou práci dělá lépe než některé informační tabule u nás.