Když člověk přepne

Každý máme v životě nějaký vypínač. Většinu času ani nevíme, že existuje. Žijeme podle zaběhnutých pravidel, stejných cest, stejných zvyků a stejných ranních rituálů.

A pak přijde den, kdy nastoupíme do letadla a po několika hodinách zjistíme, že ten vypínač udělal nenápadně cvak.

Nejde jen o změnu místa. Mění se rytmus dne, zvuky, vůně i způsob, jakým člověk začne přemýšlet.

V Evropě se člověk dívá na hodinky. Na Srí Lance se mnohem častěji dívá kolem sebe.

Najednou nikam nespěcháte. Místo známých tváří potkáváte lidi, kteří se na vás usmějí, přestože vás nikdy předtím neviděli. Místo nekonečných seznamů povinností začnete řešit mnohem jednodušší věci – jestli bude odpoledne pršet, kde právě prodávají nejlepší mango nebo kdo vás dnes pozve na šálek čaje.

A právě tehdy si uvědomíte, že jste přepnuli.

Nejen čas na hodinkách. Sami sebe.

A pak jsem přepnula pravou za levou, mikinu za tričko, smrky za palmy, brambory za rýži, kostely za chrámy.

Přiznám se, že první den mi to připadalo zvláštní. Druhý den nezvyklé. Třetí den jsem přestala počítat, kolikrát jsem se usmála na úplně cizí lidi. A čtvrtý den jsem se přistihla, že už mi připadá naprosto normální, když po silnici projede autobus, motorka, tři tuk-tuky, dvě krávy a pes. Současně. A kupodivu bez jediné nehody.

Najednou jsem pochopila, že život se nemusí řídit podle kalendáře ani podle minutové ručičky. Tady se řídí úplně jinými pravidly. Když se někdo zastaví na kus řeči, prostě se zastaví. Když se sousedka rozhodne přinést misku čerstvě uvařené rýže, neřeší, jestli je vhodná hodina. A když začne tropický liják, nikdo se nerozčiluje. Déšť totiž jednou skončí. Stejně jako všechno ostatní.

Největší změna ale nebyla kolem mě. Byla ve mně.

Najednou jsem zjistila, že nepotřebuji polovinu věcí, bez kterých jsem si doma neuměla představit den. Místo plného diáře jsem měla plnou hlavu zážitků. Místo plánování jsem se naučila přijímat. A místo věčné otázky "Co musím udělat?" se začala mnohem častěji ptát: "Co krásného mě dnes asi potká?"

A právě v tu chvíli mi došlo, že některé cesty nevedou jen přes půl světa.

Vedou hlavně k člověku samotnému.