Jeden pytel denně
Festival skončil.
Město? To vypadá, jako by se tam nikdy nic nestalo. Silnice zametené, stánky pryč, nikde ani papírek. Člověk by skoro uvěřil, že po desetitisících návštěvníků zůstala jen krásná vzpomínka.
A pak přijdete k jezeru. Tam totiž všichni, kteří nechtěli platit hotel, několik dní spali. A zřejmě se rozhodli, že přírodě věnují památku na svůj pobyt. Jenže místo pamětní desky jí věnovali asi půl milionu plastových lahví, kelímků, sáčků, obalů od sušenek, brček a všeho možného, co se dá vyrobit z plastu.
Tak jsme si s Perlym řekli: "Každý den uklidíme jeden pytel." To znělo rozumně. První den jsme zjistili, že jeden pytel je naplněný asi za sedm minut. Tak jsme vzali druhý. A třetí. A čtvrtý. Nakonec jsme odjížděli tuk tukem, který vypadal spíš jako pojízdná recyklační stanice.
Každý den si říkáme: "Dnes už to bude jen jeden pytel." A každý den se vracíme s tuk tukem narvaným plasty až po střechu. Začínám mít podezření, že to jezero má tajnou továrnu na odpadky.
Nejzajímavější je ale pozorovat lidi. Jdeme kolem nich s pytli. Sbíráme. Ohýbáme se. Taháme plast z trávy, z vody, z křoví. A většina lidí... ...se začne velmi intenzivně dívat přesně na opačnou stranu. Někteří najednou objeví mimořádně zajímavý strom. Jiní studují oblohu. Další si zničehonic vzpomenou, že potřebují zkontrolovat telefon. Je fascinující, jak rychle se člověk naučí nevidět ..
Ale včera...
Včera se stalo něco zvláštního. Jako by někdo nahoře otočil vypínačem. Nejdřív přišel asi desetiletý kluk. Neřekl ani slovo. Prostě začal sbírat odpadky se mnou. Bez přemlouvání. Bez vysvětlování. Jen tak. Po chvíli měl ruce plné plastů a nosil je do pytle s takovou samozřejmostí, jako by to dělal každý den. Za odměnu dostal malou drobnost. A jeho úsměv měl větší hodnotu než celý ten pytel plastů.
Pak jsme uviděli mladý zamilovaný pár. Slečna seděla vedle svého přítele. Podívala se na mě. Chvíli přemýšlela. Pak vstala. Nechala romantiku romantikou a začala kolem sebe sbírat odpadky. Její přítel zůstal sedět. Možná přemýšlel, jestli právě nepřišel o prvenství v kategorii "největší romantik dne".
A pak přišel vrchol. Parta mladých lidí. Hudba. Smích. Reproduktor na plné obrátky. Něco dobrého k pití. Říkala jsem si: "No jasně... ti nás určitě ještě politují." Jenže jeden mladý muž se najednou zvedl. Přišel ke mně. A bez jediného slova začal sbírat odpadky. Nevěděla jsem, jestli se mám víc usmívat, nebo jestli jsem omylem vstoupila do paralelního vesmíru.
A aby toho nebylo málo... Perlyho zastavila policie. Ne kvůli tomu, že veze tuk tuk nacpaný pytli. Ne kvůli tomu, že vypadáme jako dva profesionální sběrači plastů. Ale proto, aby mu řekli: "Good job!"
Perly se zeptal: "Kam máme ty odpadky dát?" Policisté naprosto klidně odpověděli: "Nechte je před turistickou policejní stanicí." Mně to přišlo jako geniální plán. Čtyři obří pytle plastů před policejní stanicí. Symbolické.
Perlymu to ale připadalo trochu... trapné. Tak začal jezdit po městě. Hledal auto, které odpadky odveze. Nakonec nějaké našel. Řekla jsem tomu pánovi: "To musíte odvézt." "To jsou odpadky, které jsme vlastnoručně vytáhli z jezera po festivalu." Naštěstí se usmál. A odpadky odjel vyhodit.
Domů jsme jeli unavení. Ale víte co? Největší radost mi neudělaly ty čtyři obří pytle. Ani pochvala od policie. Ani prázdnější břeh jezera. Největší radost mi udělali tři lidé. Malý kluk. Zamilovaná dívka. A mladý muž z party. Protože někdy stačí, aby jeden člověk udělal první krok. A najednou zjistíte, že nejste úplně sami.
Takže zítra pokračujeme. Plán zůstává stejný. Jeden pytel denně.Jen mám takové podezření...
...že zase odjedeme s plným tuk – tukem..