Interhotel u jezera

"Potřebujeme si odpočinout."

To říká můj přítel poměrně často. Většinou ve chvíli, kdy už několik dní v kuse učím matematiku online a můj notebook začíná znát Srí Lanku lépe než většina turistů.

"Neboj," usmál se. "Vezmi notebook. Máš dvě hodiny mezi studenty. Přesuneme se k jezeru. Všechno připravím."

Znám ho.

Když řekne "všechno připravím", nikdy přesně nevím, co si pod tím představit.

Za chvíli jsme zastavili u prastaré studny na břehu jezera Parakrama Samudraya v Polonnaruwě. Kolem nikde nikdo. Jen voda, obrovské stromy, zpěv ptáků a ticho, které v Evropě téměř neexistuje.

Než jsem otevřela notebook, Perly už rozdělával oheň. Vedle leželo připravené těsto na roti, pár banánů, mango, konvice na čaj a dvě kokosové skořápky místo hrníčků.

Já mezitím zahájila online hodinu.

"Tak dnes se podíváme na integrály..."

Student na druhém konci obrazovky poctivě počítal. Netušil, že jeho učitelka sedí uprostřed džungle na břehu jednoho z nejstarších srílanských jezer a vedle ní někdo peče placky na otevřeném ohni.

Občas se za mnou ozvalo zapraskání dřeva.

Občas jsem ucítila vůni čerstvě pečeného roti.

A student stále řešil substituci.

Když jsme hodinu dokončili, zavřela jsem notebook.

Otočila jsem se.

Přede mnou stála večeře.

Teplé placky, nakrájené ovoce, horký čaj nalitý do kokosových skořápek. Všechno úhledně připravené.

Chyběl už jen číšník s otázkou:

"Madam, přejete si ještě něco?"

Perly se jen usmál.

"Pětihvězdičkový hotel nemáme... ale snažíme se."

Po jídle se najednou svlékl a zamířil k vodě.

"Jdu se vykoupat."

Podívala jsem se na hladinu.

"A co krokodýli?"

Ani se nezastavil.

"Tady jsou maximálně čtyři... na patnáct kilometrů jezera."

A skočil do vody.

Nevím, jestli mě jeho odpověď měla uklidnit.

Neuklidnila.

Večer jsme seděli u ohně. Nad hlavou miliony hvězd. Nikde žádné světlo. Jen praskání dřeva a zvuky džungle.

Pak přišel čas spát.

"Neboj se," pravil hrdinsky. "Já všechno ucítím."

Přikývla jsem.

Za dvě minuty spal.

A nechrápal.

On doslova řezal dřevo.

Jsem přesvědčená, že kdyby se někde na druhém břehu objevil slon, otočil by se a odešel. Ne kvůli ohni.

Kvůli tomu chrápání.

Já celou noc přikládala do ohně, poslouchala každý zvuk v lese a přemýšlela, jestli sloni opravdu respektují hranici světla.

Ráno mě probudila vůně kávy.

Perly už byl dávno vzhůru.

Seděl u ohně, usmíval se a v kokosové skořápce na mě čekala čerstvá káva.

V tu chvíli mi došlo, že luxus vůbec nemusí mít mramorovou koupelnu, bazén ani recepci otevřenou dvacet čtyři hodin denně.

Někdy úplně stačí prastaré jezero.

Starý oheň.

Dvě kokosové skořápky místo porcelánu.

Člověk, který se o vás stará.

A pocit, že jste přesně tam, kde máte být.