Hory bez civilizace

Jmenují se Meemure.

Malá vesnička ukrytá mezi horami, kam dlouhá léta nevedla pořádná silnice, není tam téměř žádný signál a lidé dodnes žijí tak, jako jejich předkové před mnoha desítkami let.

Hliněné domky.

Vaření placek na otevřeném ohni.

Život bez spěchu.

A právě tam jsme se jednou vydali.

Jak už to na našich cestách bývá, GPS se rozhodla, že nám dobrodružství začne mnohem dříve.

Jednou doprava.

Pak doleva.

Pak po cestě, která spíš připomínala vyschlé koryto potoka.

A když jsme si mysleli, že už jsme určitě ztracení, navigace sebevědomě oznámila:
"Do cíle zbývá 200 metrů."

Jenže cíl nikde.

Do Meemure jsme nakonec dorazili až večer.

Začalo hledání ubytování.

Jenže sem moc turistů nejezdí.

Většina lidí raději navštíví známá místa. Tady není luxus. Ani bazény. Ani recepce.

Nakonec nám jeden místní nabídl pokoj.

Vešli jsme dovnitř.

Místo postele ležely na zemi dřevěné palety.

Místo dveří visel závěs.

Chvíli bylo ticho.

Pak někdo prohlásil:
"Já dneska spím radši v autě."

A nebyl sám.

Ani koupelna příliš nepřipomínala koupelnu.

Ze zdi vedla stará rezavá trubka, ze které tekla ledová voda přiváděná přímo z horského potoka.

Jenže kolem ní kvetly nádherné orchideje.

Říkala jsem si, že jen na Srí Lance může být umývárna zároveň tou nejkrásnější zahradou.

Byli jsme unavení.

Tak jsme šli spát.

A ráno...

Ráno bylo jako z jiného světa.

Modrá obloha.

Obrovské skalní stěny.

Z nich padaly dlouhé bílé vodopády.

Vzduch voněl horami a všechno kolem kvetlo.

Paní domácí rozdělala oheň, připravila čerstvé placky a uvařila silný cejlonský čaj.

Seděli jsme před domkem a nikomu se nechtělo nikam spěchat.

Pak jsme se vydali na túru údolím řeky.

Ticho.

Jen zpěv ptáků, šumění vody a sem tam nějaký motýl.

Najednou nikomu nevadily palety místo postelí ani závěs místo dveří.

Naopak.

Právě to všechno k tomu místu patřilo.

A tehdy jsem si znovu uvědomila jednu věc.

Nejkrásnější místa většinou nejsou ta, kam se jede pohodlně.

Jsou to ta, kam člověk trochu zabloudí, trochu si postěžuje, trochu se nevyspí...

...a pak na ně celý život vzpomíná.

Takový je pro mě Meemure.

Kousek Srí Lanky, kde se na chvíli zastavil čas. ❤️

Ani koupelna nebyla úplně podle evropských představ.

Vlastně... žádná koupelna tam nebyla.

Venku za domem stála rezavá trubka, ze které tekla ledová voda přivedená přímo z horského potoka.

Žádné dlaždičky.
Žádné zrcadlo.
Žádná sprcha.

Jen ta trubka...
...a kolem ní rozkvetlé orchideje, motýli a výhled na hory.

Říkala jsem si, že jen na Srí Lance může být venkovní umývárna zároveň tou nejkrásnější koupelnou, jakou jsem kdy viděla.

A úplně na konci bych přidala ještě jednu větu, která vystihuje kontrast:

Večer jsme si říkali, že tohle ubytování snad ani nemůžeme přežít.

Druhý den dopoledne jsme přemýšleli, jestli se nám odtud vůbec chce odjet.

Myslím, že právě tohle je kouzlo vašich příběhů. Na začátku si čtenář říká: "To bych tedy nechtěl." A na konci si pomyslí: "Tam bych se jednou chtěl podívat."