Good morning – beer..

Ráno na Srí Lance má svůj zvláštní rytmus. Slunce se teprve opírá do palem, tuk-tuky ještě ospale brumlají a místní obchody pomalu zvedají rolety. A pak… přijede skupina Čechů.

Ne ledajaká skupina. Skupina, která po parném dni a ještě parnějším večeru přesně ví, co je potřeba k přežití tropického rána: pivo.

Každé ráno to vypadalo skoro stejně. Zastávka hned po otevření prvního obchodu s alkoholem byla nepsaným rituálem. Prodavač, ještě s klíči v ruce a polospánkem v očích, sotva stihl rozsvítit světla, když už se u pultu objevila skupina usměvavých turistů.

"Good morning… beer?" zkusil nejistě.

A tady začínala ta každodenní matematická hádanka.

"Pro třináct lidí," zaznělo jasně z naší strany.

Prodavač přikývl, začal sahat po lahvích.

"Fifteen beers?" zkusil opatrně.

A v tu chvíli nastal ten známý okamžik ticha. Takové to ticho, kdy průvodce, prodavač i realita přehodnocují smysl existence čísel.

"Ne, ne…" ozvalo se z naší skupiny s úsměvem. "Padesát."

Prodavač ztuhl.

Podíval se na nás. Podíval se na regál. Podíval se zpátky na nás, jako by hledal kameru skryté reality show.

"Fifty… for thirteen people?" zopakoval pomalu, aby si byl jistý, že jazyk nezradil jeho mozek.

"Ano," přikývl průvodce klidně, protože už věděl, že vysvětlovat smysl je zbytečné. "Fifty."

Někdy se pokusil ještě jemně navrhnout alternativu: "Maybe… later also?" ale většinou rychle pochopil, že "later" v tomto případě znamená "za chvíli už možná bude málo".

A tak se stalo, že každé ráno v malém srílanském obchodě vznikla drobná logistická krize. Prodavač lovil piva, počítal krabice, přepočítával hlavu, pivo a tropické teplo dohromady, zatímco my jsme trpělivě čekali, jako by šlo o úplně běžný nákup pečiva.

Největší zážitek ale byl vždy ten výraz. Směs šoku, respektu a tiché otázky: "Kam tohle všechno ti Evropané dávají?"

A my jsme odjížděli dál do horkého dne, s pocitem, že jsme zase jednou úspěšně narušili ranní klid Srí Lanky… jednou padesátkou piv po druhé.