Festival

Včera to celé začalo úplně nenápadně – soutěží o nejkrásnějšího draka. Barevní obři se vznášeli nad jezerem, děti pobíhaly po břehu, tatínkové napínali provázky a tvářili se jako zkušení piloti, maminky fandily a každý vzlet provázely nadšené výkřiky. Člověk měl pocit, že nejde o soutěž, ale o velkou rodinnou oslavu.

Jenže to byl teprve začátek.

Dnes se do Polonnaruwy sjelo snad milion lidí. Nevím, kdo je všechny pozval, ale evidentně přišli úplně všichni. Autobusy přijíždějí jeden za druhým, na korbách nákladních aut sedí celé rodiny, za traktory se houpou přívěsy plné lidí a motorky vezou tolik pasažérů, že by z toho český policista nejspíš omdlel.

A pak jsem uviděla frontu. Ne na koncert, ne na vstupenky. Na večeři.

Frontu dlouhou skoro dva kilometry.

Nikdo nenadává. Nikdo se netlačí. Nikdo se nepředbíhá. Všichni trpělivě čekají, protože vědí, že jídlo dostane každý.

Celé dva dny. Zdarma.

Veškeré náklady hradí majitel největšího závodu na zpracování rýže v Asii, který letos do celé slavnosti investoval více než půl milionu eur. Každý příchozí dostane teplé jídlo, usměje se, poděkuje a pokračuje dál za oslavami.

Jenže kde ubytovat takové množství lidí?

Nikde.

A tak se celé okolí jezera proměnilo v jedno obrovské tábořiště pod širým nebem. Nikdo nestaví stany. Stačí deka, strom a kousek volného místa. Děti se ještě večer koupou v jezeře, babičky vytahují z tašek domácí dobroty, dědečkové klidně usnou vedle cesty a kolem nich si hrají vnoučata. Vedle jedné rodiny odpočívá další, pak další a další. Kilometry břehu jsou zaplněné lidmi, kteří spolu jedí, smějí se, povídají si a prostě jsou spolu.

Do toho se z chrámů rozléhá zpěv mnichů a jejich modlitby. O pár metrů dál hraje hudba, děti pobíhají se světýlky, prodavači nabízejí kokosovou vodu, sladkosti i voňavé kari. Vzduchem se mísí vůně kadidla, jasmínu a čerstvě uvařené rýže a celé město působí, jako by se na dva dny proměnilo v jednu velkou rodinu.

A když jsem se rozhlédla kolem sebe, uvědomila jsem si jednu věc.

Tady nikdo neřeší, jestli spí v hotelu se čtyřmi hvězdičkami, nebo na dece pod stromem. Důležité je, že jsou spolu. Že se mohou pomodlit, najíst se, zasmát se a strávit společně dva dny pod největším úplňkem v roce.

Možná právě proto mají tyhle slavnosti takovou sílu. Nepotřebují luxus.

Stačí lidé, víra, dobré jídlo a radost ze společného setkání. A já si znovu uvědomuji, jak rozdílně dokážeme vnímat bohatství.

Zítra nás čeká hlavní den oslav. Upřímně vůbec netuším, jestli se do města ještě vejde jediný člověk navíc. Ale pokud ano, určitě vám přivezu další příběhy.

Protože čím déle na Srí Lance jsem, tím častěji si říkám jednu jedinou větu.

Tohle nevymyslíš. Tohle je Srí Lanka.