Doba tisíce výletů

Danigala - už samotný název vzbuzuje zvědavost.

Vypráví se o podivných světlech, zvláštní energii a někteří místní se tam dodnes nevydávají rádi. Jestli na tom něco je, nevím.

Ale jedno vím jistě.

Dostat se nahoru není vůbec jednoduché.

Vyrazili jsme brzy ráno.

Nejdřív cesta džunglí.

Pak prudce do kopce.

Kořeny stromů, balvany, úzké stezky.

Člověk si říká, že už musí být nahoře.

Nemusí.

Když konečně dorazíte téměř pod vrchol, čeká vás překvapení.

Musíte zase kus sestoupit.

A teprve odtud vede poslední výstup.

Nechápu proč.

Ale v tu chvíli už nemáte sílu protestovat.

Jen poslušně jdete.

Než jsme vyrazili, dostala jsem od Perlyho vysoké gumové holínky.

"Kvůli hadům," řekl.

Připadalo mi to jako dobrý nápad.

Prvních pár minut.

Pak začalo být vedro.

Moje nohy měly pocit, že se právě změnily v parní lázeň.

Každý další krok byl horší než ten předchozí.

Holínky sice možná chránily před hady...

...ale rozhodně ne před puchýři.

Začaly mě bolet paty.

Pak prsty.

Nakonec úplně celé nohy.

Přiznávám.

Půlku cesty jsem prostě probrečela.

Ne proto, že bych nechtěla pokračovat.

Ale protože každý krok bolel.

Byla jsem unavená, zpocená a začínala jsem si říkat, že žádní mimozemšťané za tohle nestojí.

Pak jsem se zastavila.

Sedla si na kámen.

Sundala holínky.

Podívala se na své nohy.

A rozhodla se.

Dál půjdu bosky.

Byla to ta nejlepší věc, kterou jsem mohla udělat.

Najednou jsem cítila kameny pod chodidly, chlad země a s každým krokem se mi šlo lépe.

Když jsme konečně dorazili na vrchol...

...všechna bolest byla pryč.

Před námi se otevřel výhled na nekonečné zelené kopce.

Vítr tiše foukal přes skalní plošinu.

A všude kolem se ve slunci třpytily drobné krystaly.

Ležely přímo na vrcholu skály.

Dodnes nechápu, jak se tam vzaly.

Seděli jsme tam dlouho.

Nikdo nemluvil.

Jen jsme se dívali do krajiny a užívali si ten zvláštní klid.

Nevím, jestli Hora mimozemšťanů opravdu skrývá nějaké tajemství.

Jestli tam někdy přistáli návštěvníci z jiných světů.

Nebo jestli je to jen krásná legenda.

Ale jedno tajemství jsem tam odhalila.

Člověk často zjistí, kolik sil v sobě má...

...až ve chvíli, kdy si myslí, že už žádné nezbyly.

A ještě jednu věc.

Od té doby už na horské túry nikdy nevyrážím v holínkách.

Ani kdyby mi Perly slíbil, že nahoře opravdu čekají mimozemšťané.