Co se děje za plotem

Každý můj návrat na Srí Lanku má stejný začátek – nejdřív zachránit zahradu. Květiny už na mě koukaly skoro uraženě, takže dostaly pořádnou dávku vody i péče. Jenže jsem brzy zjistila, že dnešní zahradničení nebude jen tak obyčejné.

Na Srí Lance totiž bílý člověk nikdy nepracuje o samotě. Vždycky má publikum. Zatímco jsem poctivě zalévala záhony, koutkem oka jsem zahlédla pohyb u plotu. Škvírou mezi prkny na mě zcela nenápadně vykukovalo jedno jediné oko. Majitelka oka byla schovaná tak dokonale, že z ní nebylo vidět vůbec nic jiného. Jen ta obrovská zvědavost.

Dělaly jsme obě, že o sobě nevíme.

Já zalévala.

Oko sledovalo.

Já zalévala dál.

Oko pořád sledovalo.

Po několika minutách jsem usoudila, že když už je paní tak věrnou divačkou mé zahradnické show, zaslouží si malou odměnu.

Nenápadně jsem zvedla hadici o pár centimetrů výš...

V tu chvíli oko zmizelo.

Ozval se výkřik.

Pak smích.

A za dalších pár vteřin se smála snad celá ulice.

Já samozřejmě dál naprosto vážně zalévala květiny a tvářila se, že se vůbec nic nestalo. Koneckonců... vítr občas udělá s proudem vody divy.

Banánový soused

Každá vesnice má svého kronikáře.

Ta naše měla profesionála.

Byl dokonalý. Dokázal celé hodiny stát opřený o plot a sledovat naši zahradu. Protože bylo vedro, okna jsme nechávali otevřená, takže měl výhled téměř až do obýváku. Myslím, že kdybych přestavěla nábytek, věděl by to dřív než já.

Jednou to přítel nevydržel.

Vzal si oběd, židli, postavil se metr od něj a začal na oplátku pozorovat jeho.

Dva dospělí chlapi.

Jeden opřený o plot.

Druhý sedící na židli.

A oba na sebe mlčky koukali.

Ani jeden to nevzdal.

Náš soused byl totiž muž na svém místě.

Každý důležitý poznatek pečlivě hlásil rakouskému majiteli domu. Když jsme omylem najeli autem na trávník místo na štěrk, ještě jsme ani nevypnuli motor a už bylo hlášení na cestě. Za pár dní přišlo vyúčtování za poškozený trávník.

Pak dozrály banány.

Dodnes nechápu, jak zjistil, že jsou zralé. Z jeho pozemku na banánovník vůbec nebylo vidět. Dodnes mám podezření, že měl někde na stromě tajnou pozorovatelnu. Nebo dron. Nebo spolupracoval s opicemi.

Banány jsme sklidili.

Druhý den zazvonil.

"Volal jsem majiteli do Rakouska. Říkal, že si ten trs můžu vzít."

Stála jsem ve dveřích, koukala na něj a přemýšlela, jestli se mi to jen nezdá.

Nezdálo.

Banány opravdu odnesl.

Ne že bych si je nemohla koupit na trhu za pár korun.

Ale přiznávám, že vlastní banán chutná člověku přece jen o něco slavnostněji.

Od té doby jsem pochopila jednu důležitou věc.

Informace na Srí Lance dozrají dřív informace než ovoce.

A jestli si myslíte, že české filmy Slunce, seno... nebo Vesničko má středisková věrně zobrazují život na vesnici...

...pak vás mohu uklidnit.

Srí Lanka je přibližně pětkrát veselejší.

A sousedé jsou tady tak rychlí, že kdyby existovala olympiáda v pozorování přes plot, vozili by domů zlaté medaile každý rok.

Život na Srí Lance není jen o palmách, památkách a exotice. Je to nekonečný seriál drobných příhod, které by si člověk nevymyslel ani po třech kokosech.