Co není napsané na tričku

Když se mě lidé před cestou na Srí Lanku ptají, jestli tady ještě existují kasty, už jim nevyprávím o historii ani o tom, co říkají učebnice.

Řeknu jim jen:

"Oblékněte si obyčejné tričko. Nechte doma drahé hodinky, šperky i značkovou kabelku. Sedněte si vedle místního člověka do tuk tuku a přijeďte před některý z luxusních hotelů."

Možná pochopíte víc než po přečtení deseti knih.

Jednou jsme se tam vydali i my.

Vedle mě seděl Perly. Muž, s dlouholetou praxi turistického průvodce a prezidenta asociace turistických průvodců Polonnaruwa. Neměl drahé hodinky. Neměl zlaté prsteny. Měl jen obyčejné tričko, klidný úsměv a obrovskou hrdost na svou zem.

Jenže to všechno na tom tričku napsané nebylo.

A najednou jsme jako bychom přestali existovat.

Neviděli dva lidi.

Viděli tuk tuk.

Viděli obyčejné oblečení.

Viděli místního člověka.

A někdy to stačí.

Ten večer jsem byla smutná. Ne kvůli sobě. Kvůli tomu, že jsem poprvé na vlastní kůži pocítila, jak snadno dokážeme druhého člověka zařadit podle toho, jak přijel, co má na sobě nebo kolik peněz si myslíme, že má.

Později jsme seděli v malé hospůdce s nejlepší rice and curry v Polonnaruwě.

Z úst manažera malé hospůdky zazněla věta, která ve mně zůstala dodnes.

"Všude jsou dobří lidé. A všude jsou i ti druzí."

Tehdy jsem pochopila, že ten příběh vůbec není o Srí Lance.

Není o buddhismu.

Není o hotelech.

Je o lidech.

Od té doby už nehledám dokonalá místa. Hledám obyčejné lidi, kteří umí podat ruku, usmát se a vidět člověka dřív než jeho oblečení.

Tu nejkrásnější Srí Lanku jsem nenašla v chrámech ani v mramorových halách luxusních hotelů. Našla jsem ji v obyčejném tuk tuku na prašné cestě, vedle člověka v obyčejném tričku, na kterém nebylo napsáno vůbec nic. A přitom říkalo úplně všechno.