Cestování do hor

Moje cestování po Srí Lance… aneb člověk míní, místní doprava mění.

Říkala jsem si, že cesta do hor vlakem bude vlastně jednoduchá.

No... nebyla.

Nejdřív expresní vlak. Krásný zážitek – tedy pokud zrovna stojíte u otevřených dveří. Neměla jsem ani tak strach z rychlosti, jako z toho, že se vlak každou chvíli rozhodl změnit směr. Chvíli jsem byla nalepená na jedné straně dveří, za okamžik na druhé. Měla jsem pocit, že když to přežiju, zasloužím si diplom z akrobacie.

Pak následoval druhý vlak. Tři hodiny na jedné noze. Kdyby někdo hledal nový druh jógy, doporučuji srílanskou železnici.

A nejlepší přišlo nakonec.

Místní autobus.

Nikdo netušil, kdy vlastně odjíždí. Prý někdy mezi třetí a čtvrtou. Nebo až se naplní. Nebo až se vesmír rozhodne.

Krátce po třetí se objevil řidič. Otočil klíčkem.

Nic.

Otevřel kapotu a dlouze studoval motor. Vypadalo to, že přemýšlí, jestli se s ním ještě dá domluvit. Vůně nafty se nesla široko daleko.

Pak se otočil na cestující a naprosto klidně požádal všechny muže v autobuse, aby ho roztlačili.

A světe div se...

Autobus naskočil!

Muži naskákali zpátky dovnitř, řidič zařadil rychlost a vyrazili jsme.

Cestou do hor mi v každé druhé zatáčce přistál na hlavě něčí batoh. Jeho majitel se pokaždé pousmál s takovým klidem, jako by to byla běžná součást jízdenky.

Dojela jsem.

A zase jsem si uvědomila, že na Srí Lance není důležitý cíl.

Největší dobrodružství totiž většinou začíná už cestou.