Dvouhodinový kurz prodejce buráků

Na Srí Lance už jsem si zvykla, že čas je pojem velmi pružný. Přesto mě festival, který měl začít ve 20:00, dokázal překvapit. V osm večer bylo všechno připravené. Pódium stálo, lidé přicházeli, hudebníci postávali kolem... a nedělo se vůbec nic.

V devět hodin stále nic.

V půl desáté stále nic.

A festival? Ten se rozhodl dorazit až ve 22:00. Přesně o dvě hodiny později, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.

Když už jsme měli probrané snad úplně všechno, začali jsme pozorovat paní, která před námi prodávala buráky. Seděla trpělivě na zemi a čekala na zákazníky.

Najednou přišel policista. Vzal si sáček buráků, otočil se a odcházel.

Jenže... nezaplatil.

Paní se na něj jen bezmocně podívala. Neřekla ani slovo.

To ovšem netušila, že vedle ní stojí Perly.

Ten vyskočil jako čert z krabičky a spustil na policistu takový výklad o slušném chování, že se kolem nás během chvilky vytvořil hlouček zvědavců. Policista nejdřív dělal, že neslyší, pak se snažil tvářit důležitě, ale nakonec se otočil, vrátil se a buráky poctivě zaplatil.

Paní se jen usmívala a několikrát děkovala. Bylo vidět, že něco takového vůbec nečekala.

A protože do začátku festivalu zbývala pořád spousta času, dostali jsme skvělý nápad.

"Tak jí pomůžeme prodávat!"

Nevím, jestli se paní stačila nadechnout, ale za pár minut už jsme byli součástí jejího stánku.

Perly nabíral buráky do sáčků, já jako jediná Evropanka v širokém okolí jsem se vydala mezi lidi a s úsměvem nabízela:

"Buráky! Kupte si buráky! Pomůžete místní paní!"

Lidé se nejdřív zastavovali spíš proto, aby si mě prohlédli. Evropanka prodávající buráky na místním festivalu není úplně běžný pohled.

Pak se začali smát.

A nakonec kupovali.

Někteří si vzali jeden sáček, jiní dva, někteří si chtěli hlavně udělat fotografii. Za chvíli jsme měli kolem sebe malou frontu a obchod šel překvapivě skvěle.

Paní se smála od ucha k uchu. Perly byl ve svém živlu a já jsem si uvědomila, že jsem během života vystřídala ledacos, ale že jednou budu na Srí Lance prodávat buráky uprostřed čekání na festival, to mě opravdu nikdy nenapadlo.

Když se konečně ve deset večer rozezněly první bubny a festival začal, měli jsme pocit, že jsme za ty dvě hodiny stihli vlastní kulturní program.

A možná byl nakonec ještě zábavnější než samotný festival.