Buddhismus

Když jsem před lety poprvé přiletěla na Srí Lanku, byla jsem přesvědčená, že jsem konečně dorazila do země, kde lidé žijí buddhismus.

Představovala jsem si ticho. Meditaci. Klid. Mnichy sedící pod stromem. Moudré úsměvy.

A pak přišlo první ráno. Přesně v šest hodin. Reproduktory.

Tak hlasité, že jsem si nejdřív myslela, že nastal konec světa.

Mniši začali zpívat mantry. Tedy... slovo zpívat používám velmi opatrně. Kdyby se pořádala soutěž "Srí Lanka hledá talent", obávám se, že by porota po první minutě zmáčkla všechna červená tlačítka najednou.

Jenže mniši zpívají každý den. A další den. A další.

A protože kvůli časovému posunu učím často až dlouho po půlnoci, moje ranní meditace většinou začíná větou:" Prosím... ještě pět minut..."

Večer je to podobné. Zavřít okna. Zapnout větrák.

Počkat, až skončí bubny. Počkat, až skončí píšťalky.

Počkat, až skončí mantry. A pak konečně pokračovat v práci.

Říkala jsem si, že jsem asi jediný člověk na světě, kterého buddhismus učí trpělivosti prostřednictvím reproduktorů.

Pak jsem začala víc pozorovat život kolem sebe.

Starší ženy celé hodiny sedí před televizí, kde běží stále stejné modlitby. Lidé se zastavují u svatyněk. Zapálí vonnou tyčinku. Vhodí peníze do kasičky.

Pomodlí se.

A jedou dál.

Jednou jsem si z čisté zvědavosti začala počítat, kolik peněz se asi během roku v chrámech protočí.

Po deseti minutách jsem kalkulačku raději odložila.

Začala se totiž tvářit vyděšeně.

Pak jsem si položila otázku. Co by se stalo, kdyby každý chrám jednou za měsíc místo celodenní modlitby uspořádal úklid vesnice?

Nebo kdyby mniši učili děti angličtinu. Nebo vysvětlovali, proč se plasty nepálí pod okny. Nebo proč odpadky nepatří do řeky. Nebo proč se peníze opravdu nerodí na kokosových palmách.

Představte si to. Ráno by se z reproduktorů ozvalo: "Dnes po modlitbě společný úklid!" Za půl hodiny by celá vesnice zářila čistotou.

Další týden:" Dnes sázíme stromy."

Říkám si, že i Buddha by se možná usmál.

A víte, co je na tom všem nejzajímavější? Čím déle na Srí Lance žiju, tím víc odděluji dvě věci. Buddhismus. A buddhisty.

Filozofie Buddhy mě nepřestala fascinovat ani po letech. Naopak. Čím více ji čtu, tím více obdivuji její jednoduchost, pokoru a důraz na laskavost, soucit a práci na sobě.

Jen jsem pochopila, že stejně jako u každého náboženství je obrovský rozdíl mezi tím, co učí zakladatel, a tím, co z toho lidé po staletích někdy vytvoří.

A tak jsem nakonec buddhismus na Srí Lance přece jen našla. Jen ne vždy tam, kde jsem ho původně hledala.

Často ho nacházím u obyčejných lidí. U starého rybáře, který se rozdělí o poslední rybu. U dítěte, které se usměje jen proto, že jste se usmáli vy. U ženy, která se bez váhání podělí o misku rýže.

A někdy i sama u sebe.

Třeba ve chvíli, kdy mě v šest ráno probudí další hlasité mantry... a já se místo nadávání jen otočím na druhý bok a s úsměvem si řeknu:

"Dobře, Buddho... dnešní lekce trpělivosti začíná."